Foto: Se svolením nakladatelství BWT books
Váš instagramový účet, který dnes sleduje téměř 65 tisíc nejen matek, jste zakládala jako terapii pro sebe, nebo myslela i na ostatní mámy?
Asi to byla kombinace obojího. Myslím, že mojí prvotní motivací byl vztek. Vztek na společnost, že se o tomhle nemluví, že mě uměle udržovala v jakési iluzi o tom, jaké to má být a já pak, zcela nepřipravená, musela čelit tvrdé realitě. Tomu, jaké to skutečně je. Sociální sítě, časopisy povalující se na gyndě napěchovaný rozzářenýma těhulkama, řeči o nejkrásnějším období života ženy... Těhotenství pro mě představovalo měsíce v šílených nevolnostech, bolestech, křečích, špatné psychické stavy... Když jsem se trochu zmátořila, řekla jsem si, že tu romantickou iluzi musí konečně někdo nabourat. Pro blaho žen, které neměly to štěstí, aby si tuhle etapu života mohly užít a vychutnat.
Platí, že sdílené neštěstí je poloviční?
Rozhodně. Zejména když ho sdílíte s někým, kdo zažil něco podobného, co vy. To pochopení z druhé strany je pak vyloženě pohlazení pro duši.
Co vám přijde na mateřství nejhorší?
Asi ta bezmoc. V „normálním“ životě platí, že když je člověk nespokojený, většinou má na výběr. Může z té nekomfortní situace ven, může se ji pokusit řešit, jít naproti tomu, aby byl šťastnější. V mateřství ale člověk čelí bezpočtu situací, které se zkrátka nedají řešit. Musíte prostě jen zatnout zuby a přežít. Máte nespavé dítě? Budí se vám několikrát za noc a vyžaduje chování/kontakt? Už fyzicky nemůžete, odráží se to na vaší psychice, na vztazích kolem vás? Smůla. Prostě musíte vydržet a doufat, že se to brzy zlepší. Ta frustrace někdy bolí na těle i na duši. Setsakramentsky bolí.
Foto: Se svolením nakladatelství BWT books
Existuje nějaký záchranný set up, jak přežít první rok života dítěte? Přišla jste na něco?
Obklopovat se lidmi, kteří mají pochopení a nebudou vás deptat výroky jako „je to jen v hlavě, buď vděčná, co by za to jiné daly“. Pokud takové v blízkosti nemáte, nevzdávat se a hledat. Třeba mezi matkami v okolí. Navazovat nové vztahy, hlavně netrávit čas pořád jen sama s dítětem. A samozřejmě eliminovat interakci s lidmi, kteří působí na vaši psychiku toxicky.
Co vaše příznivkyně? Sblížil vás váš instagramový profil s podobně „postiženými“ maminkami? Vídáte se třeba i naživo?
Jo! Je to bomba. Měla jsem to štěstí, že jsem díky mému instagramu navázala v nejbližším okolí vztahy s matkami podobně starých dětí, které mají stejný humor, náturu i přístup k mateřství jako já. Dneska máme pevná přátelství, naše děti se kamarádí, je to supr.
Jak zvládáte negativní komentáře? Je hodně maminek, které mají potřebu se vůči vašim komentářům vyhradit?
Některé se samozřejmě vyhrazují, ale je jich naštěstí málo. Ne že by se mnou všechny sympatizovaly, to zdaleka ne, ale přijde mi, že můj blog má natolik výmluvný název, že mámy, které neholdují podobnému humoru, jdou rovnou pryč a ani nemají potřebu se začíst. Anebo jsem pro ně natolik ztracená existence, že jim nestojím ani za to, aby se tam se mnou handrkovaly.
Existují nějaké nenasrané mámy?
Bezpochyby. Znám takové. Osobně si myslím, že je to na těch holčičkách často patrné už v dětství. Některé jsou od přírody pečovatelky, vozí kočárky, ve starším věku pak chovají a přebalují miminka rodinných příslušníků... Tak nějak samy od sebe k tomu mateřství inklinují. Já si nepamatuju, že by mě kdy zajímala miminka. Bárbíny, to jó, ale miminka? Jak kdyby mi strčili pod nos marťana. A popravdě si myslím, že to tyhle ženy vyhrály. Být matkou je baví, našly v tom poslání a smysl života, můžou budovat početnou rodinu, aniž by obden mlátily hlavou o zeď... Zkrátka se v tom realizují. Ale ne každá je „od přírody máma“. Ne každou ta role naplňuje. A pokud můžu mluvit za nás, mámy z toho druhého „méně populárního“ tábora: Přestože své děti milujeme, někdy z toho mateřství instinktivně hledáme únikové cestičky. Řekla bych, že nás k tomu poňouká pud sebezáchovy. A potřeba seberealizace. Takže se dříve vracíme do práce, potažmo při mateřský tvoříme, vymýšlíme nejrůznější projekty, rozjíždíme podnikání. Nebo třeba píšeme zhrzené knihy o mateřství... :-) Nemusíte nám tleskat, jen nás prosím neodsuzujte.
Zdroj: autorský rozhovor
Nový komentář
Komentáře
Vzpomínám. Neměla jsem žádný Internet, ani Fb, o tom všem a mobilním telefonu jsem věděla až o mnoho let později. Recepty jsem vystřihovala z časopisů, informace jsme si vyměňovaly s ostatními maminkami při procházce. Kolem dětí to bylo v pohodě, protože jsem dětská sestra. Prožívala jsem velmi šťastné období plné lásky nejen k dítěti, ale společně rodinně. Manžel upravoval domov, já sebe a dcerky. Na dětské ponožky s krajkou jsem měla inspiraci z katalogu a intuitivně táhla manžetu s krajkou na stroji. Výsledek byl skvělý, tak jsem si vyráběla pro holčičku ponožky s krajkou. Bylo léto a já jsem šila ramínkové šatičky k těm zavinovacím bavlněným košilkám z NDR. Ten pocit, když jsem ji vyndala z kočárku. Obě dcerky jedly velmi dobře, takže starost minimální. Když už chodily do školy, tak jsem studovala pomaturitní specializaci, až v Brn, docela dálka od nás ze severu. Volala jsem z hotelového komplexu z automatu ke kamarádce, která bydlela na patře s námi. Celý týden v Brně učení, zkoušky, trochu volného času. Do jedné věty, že je vše v pořádku, shrnul domácí situaci. A já každý den před spaním, co moje holčičky, mají svačinu, nejsou nemocné, jsou v pořádku. Dnes jsou dcery dávno dospělé a a na jejich dětství od prvního okamžiku velmi ráda vzpomínám. Na WhatsAppu máme společný chat s dcerami, a nedávno starší dcera k oslovení mne a mladší dcery napsala Holki. Záměrně s měkkým "i". Jsem moc ráda, že jsem také Holka.