Jako dítě jsem měla zcela jasnou představu, čím budu - veterinářkou. Ale dětské plány se plánují a život je mění a nakonec to dopadá všechno jinak. A tak chodím k veterináři jen jako doprovod naší zvěře.

Naštěstí se většinou nejedná o velké zákroky, ale i ty se nám nevyhýbaly.

Zajímavé je, že všechny odchody k veterináři bývají téměř stejné. Přestože se náš byt zvířectvem jen hemží (dva psi, kočka, potkan), v okamžiku odchodu k veterináři se byt jeví jako naprosto opuštěný a nikde nezahlédnete ani chloupek. Žádné zvíře na obzoru. Zato nám na poličce přibyla soška černé kočky a na postelích se válí dvě plyšové atrapy psů. Ale viděli jste někdy někdo plyšového naháče ? :o) A tak mají zvířátka smůlu. Na všechna totiž platí v tu chvíli jediná věc, která je přivolá. Stačí zacinkat miskou, zachrastit granulemi. V okamžiku je byt plný havěti. Kočku lapíme a dáme do přepravky, protože jinak ji odmítám v autě vozit. Dosud mám v živé paměti, jak mi při jízdě seděla vzorně na rameni a najednou si uvědomila, že jí jízda autem nedělá dobře :o(.

Na pejsky přepravku nemám, takže nezbývá než je odlovit přímo u misek a připnout na vodítko. Musím to udělat rychle, než se proberou z granulové extáze a vmáčknou se do nejnepřístupnějších koutů našeho bytu. Když je pak lovím, tak se mí pejsci z plyšových změní v gumové, beztvaré potvory. Nedají se chytit, "protékají" mezi prsty a jsou absolutně hluší. Proto je musím lapit hned u misek.

Nastává další fáze boje - psům narostou na tlapkách přísavky a kočka si se svým hlasovým projevem nezadá s decibely startující stíhačky. Sousedé nás v tu chvíli jistě milují. Psi jsou doslova přilepeni k podlaze a přísavky jim narůstají i na břiše. Trošku mi připomínají gumová zvířátka, která se dávají do vany a sprchových koutů, aby člověk neuklouzl. Mám chuť se po těch mých zvířátkách projít.

Než je odlepím a dotáhnu k autu, mají krky jak žirafy. V autě zaujmou pozice přímo na zadním okně. Kolemjdoucí musí nabýt dojmu, že je vezu na utracení, takové házejí smutné kukuče a tklivě vyjí. Div, že nespínají tlapky a neprosí o pomoc.

Před veterinou nastává výše popisovaný cirkus znovu, tentokrát v menším prostoru, tudíž je odchycení rychlejší. V ordinaci, když zvěrolékaři vykládám, co mi ty zatracené chlupaté a nahaté příšery vyvádějí, tak se potvory tváří jak neviňátka. Trpělivě se nechají prohlédnout, změřit teplotku, dát injekci a ani nemrknou. Natož aby zavrčely či sekly drápkem. Za odměnu dostanou od lékaře pamlsky, a protože se u toho tváří jako kdyby týden nežraly, tak dostanou nášup a vznešeným krokem odkráčejí, případně jsou odneseny, k autu.

Celou cestu jsou příšerky vzorné. Zřejmě kvůli právě vymýšlené pomstě. Ta je vskutku strašná - pár metrů před domem mi v autě vrátí všechny pamlsky od svého milého veterináře.

Šárkaa

Děkujeme za nádherný příspěvek :).

To moji psíci veterináře snáší se stoickým klidem, akorát s tím větším je problém, že jakmile se ho dotknu, nabyde ten můj hrdina dojmu, že konám pro jeho dobro a drží a ani nemukne, i kdybych mu bříško párala. Pokud tedy chci předvést veterináři, co mého krasavce bolí, aby aspoň kvíkl, musím ho překvapit. Jinak se nedá zjistit, v čem je problém. Třeba když posledně chytil heksnšus (opravdu, nejen chlapi, ale i psi si ho dokážou pořídit), přivedla jsem ho na veterinu, komplet jsme ho s vetem prohmátli a pes nic. A to když tam šel, tak vypadal, že neudělá ani krok. Tak jsem si s vetem začala povídat a pak nečekaně sáhla psovi na zadek. To byl najednou jekot... A bylo to jasné. Ještě jsme pro jistotu udělali rentgen, ale diagnóza byla správná... takže jsem týden mazala psovi záda voltarengelem :))).

Jaké máte zkušenosti s veterináři Vy? Jak na ně reagují Vaše zvířátka? Nechají se v klidu naočkovat? Nebo předvádějí neuvěřitelné kreace jen proto, aby se návštěvě veteriny vyhnuly?

Napište mi o svých zážitcích s veterináři a s Vašimi mazlíky na redakce@zena-in.cz!

Reklama