Peťa bola hlboko veriaca, ale nikdy sa nesnažila ma v tomto smere ovplyvňovať, za čo som jej bola veľmi vďačná. Chodila takmer každý deň do kostolíka a spievala v kostolnom speváckom súbore. Ani som si neuvedomila, že som sa stala akýmsi stredom trojuholníka, kde na jednom konci stál Roman, môj veľmi dobrý kamarát, ktorý sa snažil získať Petine srdce už niekoľko rokov, a na druhej strane stála Peťa, ktorá o Romanovi nechcela ani počuť a veľmi sa hnevala, keď som ho spomenula.
Ale viete ako sa hovorí: "Nikdy nehovor nikdy". A tak na konci jedného leta sme sa náhodou s Peťou počas obedňajšej prestávky zahovorili s ďalšou kamarátkou, ktorá chodila práve s Romanom.Odchádzala na dovolenku s kamarátkami na Krétu a tak sme jej popriali šťastnú cestu a krásne zážitky. To som ani netušila čo sa v priebehu nasledujúcich dní stane.
Roman pozval Peťu na nejaký koncert a tá ani sama nevie prečo, súhlasila. Peťa patrí medzi tých 
Peťa v 7. mesiaci porodila chlapčeka bohužial fyzicky a mentálne postihnutého. Uzavrela sa do seba a určite, aj keď mi to nepovedala si myslí, že je to boží trest zato, že prebrala inej Romana. Dnes má malý 5 rokov, nechodí a rozpráva veľmi málo, ale Peťa ho zahřňa neuveriteľnou láskou a starostlivosťou a možno sa to časom zlepší.
Kontakty sme spolu prerušili, stretávame sa len na ulici a prehodíme pár bezmyšlienkovitých viet. Vtedy si uvedomím, že najväčším životným šťastím je krásne zdravé dieťatko napríklad také ako máme my. Ďakujem, pane bože...
Nový komentář
Komentáře
Nedá mi to, abych také něco nepřipsala..i když vím, že moje řádky po tak dlouhé době už asi nikdo číst nebude.
I já jsem maminka těžce postiženého chlapce, protože autismus je velice zlé postižení.
A přesto bych svého Péťu nedala pryč ani za nic!! Chtěli jsme dítě, přáli jsme si ho?? tak ho máme, je NÁŠ at je jakýkoliv..je náš.
Ano i my s manželem víme, že jednou až přijdou nemoci, či stáří skončí v ústavní péči, ale dnes to neřešíme..dnes jsme rodina.
A Suntel bych chtěla vzkázat: nikdy, neříkej nikdy..nevíš co tě v životě čeká, čemu se kdy budeš muset postavit čelem, co rozhodnout..
Mám také postižené dítě, je mu 5 let nechodí, nemluví, sám se nenají, v životě bych ho za nic nevyměnila a jsem moc ráda že ho mám a že jsem ho nedala do ústavu jak mi všichni radili. Doufám však že jeho brácha nebo ségra se narodí zdravá. Je to velmi náročný ale také velmi obohacující a že na nás lidi hloupě koukaj? No a, co je nám do nich..........
Sisi: jiste...
Casto si sama kladu onu otazku co bych delala kdybych se dozvedela ze mam postizene detatko v brisku.. vim ze pro dite s Down Syndromem bych se rozhodla se velikym ANO! jen bych se asi na tu celou situaci pripravila.. styky s podobnymi rodinami a tak.... ale z praxe znam moc deti s Down Syndromem a to jsou zlate deticky... a i lide mili a vdecni za krasna slova.
Klidne vam tu priznam ze jsem mela znamost ale jen platonickou ale taky uz na hranici milostnou.. s postizenym klukem a verte mi ze jsem ho mela rada jako normlaniho chlapa... a nevidela jsem ze je postizeny, spatne chodil ale byl uzasny..... jako chlap. Po letech jsme se nedavno videli... a me se zase rozklepala koleno a ja tam sedela a nevedela co rici jen jsem se od nej dozvedela ze on niceho nelituje a ze je rad ze jsem zsutali tam kde jsme zustali....
proste postizeni neni odsouzeni a musim fakt rici ze tito lide si zaslouzi stejne jednani a lasku jako ostatni.... a kdyz se ne na divate normlane verte mi ze to maji nejradeji......
Suntel: krome toho ze mam 2 syny, jsem k temto postizenym detem chodila do rodin s moji mamou - a to mnoho let. Maminka je ucila a kdyz nemohli do skoly, jezdila jsem k nim s ni... Proc tatoblba otazka? Co ma spolecneho s tim ze jsem rekla, ze to muze byt i dar -a ne trest?
Ale asi je to tim,ze jsem to rekla JA, ze ...
Rada bych ti napsala, at si polibis, ale neudelam to...
Jakkoliv souhlasím s možností interrupce, osobně si nejsem ani trochu jistá, jestli bych dokázala v sobě zabít (byť postiženého) človíčka, kterého jsem počala s nejmilovanějším člověkem... na to, aby žena mohla pečovat o těžce nemocné dítě, musí mít obrovskou sílu. Ale na to, aby ho dokázala zabít, taky.
Tak nevím... Opravdu jsem ráda, že před takovým rozhodnutím nestojím.
Morgan: to ano, jen víš, je mi líto těch lidí, když vidím, jak se za nimi ostatní otáčí a tak, je to psychická stránka, ale jak jsi psala, dřív to bylo moc tabu, dnes už je to normální. Nikdo jsme to nezažili, nebo aspoň já ne, a samozřejmě obdivuju lidi, kteří se zabývají ochranou a péčí o postižené lidi. A za trest od boha to také nepovažuji.
Suntel:Vis i ja jsem prisla o nenazozene dite.Brzy na to jsem otehotnela podruhy a kladla si otazku: co kdyz bude postizene?Ale kdyz potom mimi kopalo a hybalo se tak jsem si byla jista, ze ho vezmu takovy jaky bude.Bez vahani.A dneska mam dve zdravy deti a myslim, ze jsem proto stastna.
Je neuveritelny, ze si pisatelka dovoli podsouvat tvrzeni o trestu dokonce i do "ust" Petre.
Kdyby to byl opravdu bozi trest, jak se tu nekdo snazi tvrdit, buh by se mel radsi opit mesnim vinem a vyspavat.
boyer: I ja Ti preju moc a moc krasnych dni a hodne stesti do zivota
oprava - nevidím v tomm samozřejmě nic NEnormálního
Alousek: Naprostej souhlas!!! Jo a jak ta dívka psala jak ji pokopou a poplivou, mně tohle dělaly naprosto zdravé děti, které jsem coby au-pair hlídala v USA, takže v tom fakt nevidím nic normálního. Tam jim samozřejmě rodiče vysvětlili že to nesmí, ale děti jsou prostě děti a když si postaví hlavu, stejně to udělají.
A lidi co se k postiženým obrací zády taky neodsuzuju, ale na druhou stanu je ani nechápu. Kolikrát třeba vozíčkář je milionkrát chytřejší než "zdravý" člověk. U spousty lidí hraje roli fakt, že dřív byli prostě všichni postižení, snad až na slepce, naprosto izolovaní a oni nevědí jak se k nim chovat - zejména k "mentálkům". Přitom jen stačí chovat se ke všem naprosto normálně. Jako ke komukoli jinému.
Alousek: máš pravdu. Jen tu nesrovnáváme lidi na vozíčku např. po autonehodě, ale spíš od narození, kdy je to jako vrozená vada. Vždyť miminko narozené v 7. měsíci může mít i jiné vady. Já si vždycky říkám, že na tohle je chytrá příroda sama. Když prodělá žena potrat, třeba i opakovaně, tak jí to psychicky zničí, neboť touží po miminku, ale na druhou stranu si říkám, že příroda asi nechtěla, aby to děcko přišlo na svět, že by třeba něco nebylo v pořádku.
Jeste nikdy jsem se s postizenyma lidma nebo detma nedostala do primeho kontaktu ale jsem toho nazoru, ze i oni maji pravo na zivot a na lasku.Nedavno jsem cetla clanek v novinach o jedne mlade holce, ktera pracuje v ustavu pro telesne i mentalne postizene deti.Ona rika, ze ji nekdy pokopou nebo poplivou ale vzdycky to jsou " jeji deti". Travi s nema i svuj volny cas a taky popisuje, jak se na ne lidi divaji skzr prsty .Ona o tech detech mluvi s takouvou laskou, ze to cloveku nahani husi kuzi.
Neodsuzuju ty, kteri se k postizenym obraci zady ale mam velkou uctu pred tema lidma, ktery se k postizenym chovaji s respektem.Oni lajstnou mnohdy vic nez zdravi lidi.
A nezapomenme, ze z kazdeho zdraveho se nasledkem nehody ci nemoci nuze stat invalida na vozicku, ktery potom bude taky za kazdy kousek lasky vdecny....
já bych se bála mít těžce postižené dítě, ne že bych se o něj nepostarala já,ale jednou tu nebudu a silně pochybuji,že se o něj budou starat příbuzní mladší(ono je to totiž dítě jen pár let, pak stárne jako každý ...)A když vidím jak pak v těch ústavech trpí, protože jsou tam sami a už nikoho nemají, je mi moc smutno!
danca79: chtěla jsem jen říct, že v tomto případě s tebou souhlasím, ale kdybych to věděla před porodem a měla na vybranou, tak ne.
Snažím se psát, a když to chci odeslat, tak mě to vyhodí ven a už nemám sílu psát znovu.
Eva_Fl: souhlasím.
Moje sestra má tělesně postiženého syna, narozeného v 7 měsíci. Necítila to nikdy jako trest, i když to byla velká zkoužka jejich manželství. Dnes je mu 19 let a je úplně normální kluk se vším všudy. Naši kluci si vytvořili úplně normální vztah s bratrancem. Je škoda, že kamarádky přerušily kontakt. Andrea by měla znovu obnovit kamarádství s Peťou.
Andreo, a co Roman, jak ten to bere????
Suntel: Já kdybych se měla šanci rozhodnout ještě před narozením dítěte, taky bych volila ne. Už kvůli tomu co by s dětátkem bylo až já tu nebudu. Ale když už by se narodilo, dělala bych vše pro to, aby bylo v rámco možností šťastné a spokojené. Dneska už naštěstí rodiny s handicapovanými dětmi nejsou nijak schovávané před světem, naopak je super když se podaří takové dítko integrovat do běžné školy (bohužel to u nás ještě není samozřejmostí) - během studií soc-ped jsem zažila pár vyloženě úspěšných integrací a taky pár neúspěšných. Fakt nechápu rodiče, kteří se brání tomu, aby s jejich zdravým dítetem chodil do třídy ne úplně zdravý spolužák. Co který z nich ví, i jejich dítě může jednou mít úraz (nikomu to nepřeju, ale člověk nikdy neví) a pak by určitě nebyli rádi, že jejich dítě někdo izoluje od ostatních. Je to samozřejmě i o učitelích - ti kteří to berou jako samozřejmost nebo dokonce plus a ne jako omezení nebo nedejbože nutné zlo, tak z té situace naopak vytěží to nejlepší pro všechny děti bez rozdílu. A tak by to mělo být.