Foto: josalzburg, kamkam
Jejich hotel stojí v regionu JO in Salzburg, který je asi padesát kilometrů od Salzburgu a najdete tu mnoho skvělých sportovních příležitostí nejen v zimních měsících.
Jak tohle vlastně celé začalo?
Petra: V roce 1934 moji prarodiče koupili tento dům. Babička pocházela z rodiny hoteliérů, dědeček byl syn farmáře. Přestože nebyl prvorozený a jeho dědictví bylo skromné, dostali dvě krávy a usadili se tady v této malebné krajině. Byli mladí, odvážní a nebáli se riskovat. Jak babička říkala: ‚Nepřemýšleli jsme, prostě jsme do toho šli.‘ Dům byl tehdy v hrozném stavu, ale vzdát se nebyla možnost. Dědeček se zapojil do místní komunity, přidal se k hasičům, kapele, curlingovému klubu, a začal budovat síť přátel a hostů. Tak se podnik pomalu rozjel.
Jak se v rodině dědí podnikání?
Petra: U nás to nikdy nebyl tlak. Znalosti předávám, ale nechávám na dětech, aby našly svou vlastní cestu. Každá generace musí přijít se svými nápady, jinak podnik neporoste. Babička byla nesmírně silná žena, a i když dědeček zemřel v roce 1958, ona podnik dál vedla. Byla vizionářkou, nebála se inovací. Byla to ona, kdo například zavedl první moderní rezervace u nás v oblasti, když ještě většina podniků fungovala přes dopisy a telefonáty.
Alexandra: Měla jsem možnost odjet do Jižní Afriky nebo do Varšavy, ale nakonec jsem se rozhodla vrátit. Máma mi tehdy řekla: „Pokud nemáš jinou práci, pomůžeš tady." Tak jsem začala na recepci a postupně dostávala zodpovědnější úkoly. Líbilo se mi, že jsem mohla ovlivnit projekty a vidět za sebou výsledky. Byla to pro mě skvělá zkušenost, protože jsem se neučila jen teorii, ale skutečně se zapojila do fungování hotelu. Dnes už mám vlastní plány na rozvoj podniku, chceme přestavět bývalou stodolu, přesunout recepci a lépe využít prostor pro firemní klientelu.
Jak spolu vycházíte? Máte v rodině samé silné ženy.
Petra: Respektujeme se. Když má Alexandra nějaký nápad, dám jí prostor. Někdy člověk potřebuje udělat chybu, aby se poučil. To je součást učení se odpovědnosti. Když jsem se vracela do rodinného podniku, také mi nikdo neříkal, co přesně mám dělat. Ale věděla jsem, že chci zachovat podstatu toho, co vytvořili moji prarodiče, tradici rakouské pohostinnosti, rodinnou atmosféru.
Alexandra: Jsme dobrý tým. Milujeme se, občas se hádáme, ale nikdy nejdeme spát, aniž bychom si řekly promiň. Máma se naučila dát mi důvěru, což je důležité. Dala mi rozpočet a řekla: „Je to tvoje rozhodnutí. Udělej to.“ A to mě hodně naučilo.
Majitelky hotelu Brückenwirt, maminka Petra a dcera Alexandra, která přebírá žezlo
Foto: josalzburg, kamkam
A co volný čas? Jaké jsou možnosti sportovního vyžití?
Petra: Sport je pro nás důležitý. V zimě lyžujeme, v létě chodíme na túry. Tady máme ideální podmínky pro skialpinismus, cyklistiku, běh. Příroda kolem nás je nádherná a pohyb na čerstvém vzduchu pomáhá vyčistit hlavu. Sama chodím na túry třikrát až čtyřikrát týdně. Je to způsob, jak si uspořádat myšlenky.
Alexandra: Já osobně miluji lyžování, máma zase turistiku. Když se vydáš na túru, za dvě hodiny jsi zpět a cítíš se skvěle. Navíc je tu skvělá komunita lidí, kteří se věnují outdoorovým aktivitám, od běžkařů po horolezce. Můj sen je přilákat sem více mladých sportovců a vytvořit programy zaměřené na aktivní turistiku.
Věnujete se i charitativním projektům. Můžete nám o tom říct víc?
Petra: Ano, před deseti lety mě kamarádka, lékařka, vzala do Nepálu na humanitární misi. Nejdřív jsem se bála, ale změnilo mi to život. Teď máme nadaci a každý rok tam jezdíme pomáhat. Nestavíme jen školy a nemocnice, ale také dáváme lidem šanci na práci. Přivedli jsme několik mladých Nepálců sem do Rakouska, kde se učí nové dovednosti a zároveň posílají peníze domů. Nejvíc mě těší, že sami začali pomáhat dalším.
Alexandra: Jedním z našich kluků je skvělý běžec. Když k nám přišel, spal na zemi, protože na to byl zvyklý. Byl nesmírně skromný. Dnes je úspěšným trailovým běžcem a učí se pracovat v gastronomii. Díky tomu si uvědomujeme, že pomoc má smysl, když dává lidem možnost růstu.
Petra: To, co jsem si z této zkušenosti odnesla, je, že neodnášíš to, co jsi vybudoval, ale to, co jsi dal. Když vidím, že někdo, kdo začínal s ničím, teď mění svůj život a pomáhá druhým, vím, že to stálo za to.
Jaké jsou vaše vize do budoucna?
Alexandra: Chci posunout hotel dál, modernizovat ho, ale zároveň zachovat jeho duši. Chceme více spolupracovat s místní komunitou, podporovat udržitelný cestovní ruch a ukázat lidem krásu tohoto regionu. A samozřejmě pokračovat v charitativní práci, protože pomáhat druhým je to nejcennější, co můžeme udělat.
Petra: A já? Já se budu pomalu stahovat do pozadí. Ale vím, že hotel zůstane v dobrých rukou.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář