Nářez v kánoi aneb milujte se, kde chcete!

Konečně se zase na obloze objevilo sluníčko a oteplilo se. V každém z nás asi příchod jara, léta a krásných hřejivých dní vzbuzuje něco jiného.

Někdo se chytne za hlavu a sjede hysterickým pohledem od Vánoc neumytá okna, jiný se také chytne za hlavu a v duchu si promítne zrychlený film, ve kterém má hlavní roli skalka, záhony a neposekaný trávník… ale v jednom se možná shodneme všichni. Alespoň doufám, abych někomu nepodsouvala myšlenky, které by si zaboha nepřipustil.

S jarními a letními dny je totiž neodmyslitelně spojena láska a s láskou samozřejmě milování. Ano, ano, vážení přátelé, ve chvíli, kdy meze přestanou studit, patřím i já mezi ty, kteří zjihle spočinou a ve své jindy cudné hlavince si představím… ách jo.

A tak jsem si dnes vzpomněla na dobu dávno minulou. Na dobu, kdy jsem byla ještě téměř panensky cudná a v sexu stále tak strašně a zoufale nevynalézavá.

Už jsem to tu několikrát psala, tak to zopakuji jen velmi okrajově. Byla jsem prostě úplné telátko. Hloupoučké a nepoučené. Budiž mi přičteno k dobru, že jsem ale pilně studovala a vstřebávala nově nabyté poznatky jak v teorii, tak v praxi.

Když jsem se tedy úspěšně překlenula přes důsledné vyžadování pouze misionářské polohy a posléze pochopila taje, techniku a nádheru orálního sexu, usoudil můj milý nastávající, že nastala vhodná chvíle pokročit v mém vzdělávání o krůček dál.

Psal se zrovna začátek června roku 1982, když mi s poněkud poťouchlým výrazem, který signalizoval, že ho napadla opravdu skvělá věc, jednoho sobotního rána sdělil, že si spolu hezky zaskotačíme v podmínkách poněkud netradičních.

Vzhledem k tomu, že jsme se onoho sobotního rána nacházeli v chatě u jezera, čekala jsem nějakou echtovní jobovku. Nicméně jsem takticky vyčkávala. Někdy je prostě lepší nemluvit.

“Půjčíme si kánoi!” nadšeně zašveholil, jsa sám se sebou náramně spokojen.

“Neumím pádlovat.”
Snažila jsem se zchladit jeho nadšení. Vzápětí mi ale bylo jasné, že moje pádlovací nedostatečnost je mu celkem putna. On totiž v té kánoi nechtěl pádlovat. Zcela vážně zamýšlel věnovat se uvnitř toho vratkého plavidla záležitostem, které slušní lidé dělají jenom v posteli.

Milovala jsem ho. Z celé hloubi své něžné duše. Tento můj stav způsobil i bohužel poměrně nepříjemnou skutečnost, že jsem tím pádem byla poněkud pitomá. Ano, pitomá. Protože pokud bych byla normální, nikdy bych s něčím tak hloupým nemohla souhlasit.

A považte, já jsem mu tu bejkovinu odkývala jako nesvéprávný idiotek! Svatá prostoto! Čeho všeho jsou ženy schopné, když jsou zamilované!

Před odchodem jsem nás oba ještě vmanévrovala do sprchy – tento důležitý bod celého článku doufám pozitivně ocení čestné členky naší hygienické stanice :o)) – a pak jsme se již odebrali směrem ke břehu jezera.

Podívala jsem se na červenou kánoi, na mého chlapce, pak opět na tu hubenou loďku…. a tak, jak jdou telata na porážku, jsem vratce nastoupila. Usadila jsem se na přídi, on na zádi a způsobem tempo, otočka, tempo, otočka jsme se dostali několik desítek metrů od břehu.

A pak přišlo na řadu to, kvůli čemu jsme tam teda byli. Opatrně a nedůvěřivě jsem se otočila směrem ke svému příteli. Doufala jsem, že si celou záležitost rozmyslí a zdravým chlapským rozumem usoudí, že to prostě na té lodi dělat nemůžeme.

Jenže jsem se zatraceně spletla. Žádné osvícené myšlenky z jeho strany nehrozily. K tomu mi stačilo jediné pohlédnutí z oka do oka.

Všimly jste si někdy, jak se mužský výraz změní ve chvíli, kdy se blíží tělesné splynutí s milovanou ženou? Dosud většinou poměrně inteligentní chlap se dočasně přemění v napůl šíleného a napůl zvířecího samečka, který z vás pohledem strhává šaty a lačně si vás bere. Mno, ono to zas není tak špatné, tyhle chvilky, že…  jenže když se odehrávají na nějakém normálním místě. A tím kánoe rozhodně není!

Nebudu to protahovat. Milostná předehra probíhala tak, že jeden z nás udržoval rovnováhu lodi a druhý se svlékal. Katastrofa! Jestli mě něco dokáže přesvědčivě vzrušit a navnadit, pak to je právě ta chvíle, kdy mě sledují ty hladové oči a kdy cítím chvějící se prsty na knoflíčcích své halenky. Lupnutí zapínání u podprsenky je pak pro mne již pomalu orgastickým zážitkem. A o tohle jsem byla ochuzena! Rvala jsem si tričko přes hlavu, sundavala džíny, stahovala kalhotky, kývala se v té vratké loďce ze strany na stranu a nebyla jsem opravdu ani trochu, ani malilinko vzrušená.

To se ovšem nedalo říci o něm. Jemu se to náramně líbilo, to bylo poznat na první pohled. Zatracení hraví chlapi! Po celý život si užívají jen samé kratochvíle!

Když jsme byli oba dva nazí, chtěli jsme se k sobě přiblížit až na úplný dotek… Já jsem do téhle chvíle vkládala velké naděje, neboť jsem doufala, že po něžném doteku mého milého se u mě dostaví ono kýžené vzrušení a já zapomenu, že jsem v  kánoi, že nás může někdo sledovat, že si připadám jako pitomec a že ho vlastně strašně nesnáším.

Jakýs takýs kontakt hmatem se nám nakonec povedl, ale vzhledem k tomu, že kromě soustředění na milovanou osobu bylo nutné také neustále udržovat správnou rovnováhu loďky, jsem si to zrovna neužila.

“Tak šup, ať už to máme aspoň za sebou,” pomyslela jsem si, což bylo vůči jeho hravému nadšení poměrně ošklivé, nicméně jsem už opravdu měla pobytu v té lodi plné zuby.

Místo něžného, svádivého a spontánního milování se odehrálo něco, co by se dalo nazvat jakkoli jinak, jen ne aktem lásky, něžnosti a splynutí dvou milujících srdcí.

To, co následovalo, bylo jak vystřižené z nějaké skautské příručky.

“Lehni si na záda, já to budu vyvažovat.”

Opatrně jsem se tedy pokládala. On držel rovnováhu. “Hoď si nožičky přes bočnice.” Hodila jsem si nožičky přes bočnice a zároveň se kousla do jazyka. Strašně se mi chtělo něco říct…. Ale jak jsem už psala výše – fakt jsem ho milovala.

“Tak a teď se nehýbej, já se přisunu k tobě.”

Velmi, převelmi opatrně se sunul… Průzorem mezi svými nožkami jsem zahlédla, že na rozdíl od mého téměř frigidního stavu je on velmi dobře připraven, aby vykonal to, co si onoho rána, léta páně 1982, vykonat předsevzal. Jestli to chtěl někdy vyprávět vnoučatům, aby se jim pochlubil, jaký býval za mlada borec, nevím.

V každém případě vyprávět opravdu není co. Ve chvíli, kdy se přiblížil natolik, aby se mohlo spojiti to, co se při milostném spojení obvykle spojuje… jsem nějak instinktivně ucukla.

Pak již měly události rychlý spád. Kánoe se nebezpečně a nekontrolovatelně rozhoupala ze strany na stranu… já jsem začala hystericky ječet, že se utopíme, on začal cholericky řvát, že se převrátíme, protože jsem se hejbla… a už jsme se ráchali ve studené červnové vodě.

V rychlosti jsme posbírali svršky, které jsme posbírat stihli…tenisky a jeho sluneční brýle ovšem zmizely nenávratně na dně jezera.

Dotlačili jsme kánoi ke břehu, vyždímali trička a džíny, narvali to na sebe a bosky jsme se ubírali směrem k chatě.

Já naštvaná, protože jsem si namočila hlavu, a on rozžhavený do běla.

Považte! Přišel o zánovní botky značky Botas a slušivé sluneční brejličky…A proč? Pro nic…ani si nepíchnul! Dokonce si ani nepopíchnul! A to všechno jenom proto, že jsem se hejbla! Hladové oči vášnivého samce byly ty tam a místo nich mě nemilosrdně probodávaly dvě ostře nabroušené břitvy.

No bóže, tak jsem se hejbla, no. :o)))) Kdyby si nevymýšlel blbiny, mohl mít boty, brejle a konec konců i ten sex....

Ale pitomí jsme byli oba, co? No - taky jsme se nakonec vzali. :o))) Svůj k svému.

Zažily jste někdy něco podobného? Nějaký totální sexuální trapas na tom nejneuvěřitelnějším místě? Napiště mi o tom. Můžeme se tu dnes pobavit na náš vlastní účet. :o)))

redakce@zena-in.cz

Na příjemnou a jemně neslušnou středu ve Vaší společnosti se těší