Milá redakce, milé čtenářky,

    nemůžu si odpustit malý příspěvek k dnešnímu tématu. Na svém současném místě jsem zažila šéfy dva, a není to konečná.

    První byl starší a přestože se někdy uměl s podřízenými pořádně rozšoupnout, měl u všech autoritu a dalo se s ním mluvit. Někdy byl náladový, pak se dokázal rozkřiknout na kdekoho, poslat ho bez skrupulí kamsi, ale vyřešením problému to skončilo a příště  byl zase jako mílius. Svou činnost směřoval i k vlastnímu obohacení, ale za jeho působení vše fungovalo, a pokud byly prémie, nikdo nepřišel zkrátka.

    Vystřídal ho šéf mladý, velmi ambiciozní, s výrazným napoleonovským komplexem. Jeho cílem bylo vše předělat. Nejsem žádný zpátečník, změnám se nebráním, ale proč měnit to, co plně vyhovuje? Mluvit se s ním nedalo, vše věděl nejlíp, názory ostatních nechtěl slyšet. On neřídil, on nařizoval. S penězi na odměny šetřil, mně dokonce jednou sáhl i na plat, to se mi nikdy předtím nestalo a docela těžce jsem to nesla. Prostě jsem si s ním dovolila nesouhlasit a on to nerozdejchal. V tomhle jsem nebyla jediný příklad. V rámci svých změn vše rozvrtal, nic nedotáhl a nic nefungovalo. V době jeho úřadování jsem chodila do práce s nechutí a telefony z jeho sekretariátu zvedala vyloženě s obavami. Nakonec dojel na svou nekomunikativnost a všeobecnou neoblíbenost.

     Nyní jsme už čtvrt roku bez šéfa. Nový už je vybrán, čekáme trochu s obavami, až se ujme své funkce. Teď totiž vše běží jako na drátkách. Jsou nám tedy šéfové třeba?


Všechny zdraví Winnie

---------------------

Milá Winnie, děkuji za příspěvek k dnešnímu tématu... Se šéfy máme své zkušenosti asi všichni, že? :o)))

Vám, milé čtenářky, děkuji za krásný den, za Vaše příspěvky a těším se opět někdy ve funkci editora na shledanou.

Krásný večer Vám přeje loučící se editorka

Reklama