Pětatřicetiletá Soňa byla od školy dobrá v tzv. tahu na branku. Stanovila si cíl a toho většinou dosáhla, i když si kolikrát sáhla na dno svých sil. „Motivací pro mě byly HMATATELNÉ výsledky,“ zní její odpověď na otázku, jak se dokázala vypracovat na svou poslední pracovní pozici a dlouhodobě uspět v mužské konkurenci.  
 
V momentě, kdy byla prakticky na vrcholu, co se kariéry týká, otěhotněla. „Po prvotním šoku, který zná asi každá žena, jež se úplně tak nesnaží za každou cenu založit rodinu, jsem byla ale šťastná. Přítel mě požádal o ruku a mohli jsme si dokonce dovolit koupit i vlastní byt. Splněný sen. Velmi rychle za sebou se nám narodili dva synové a já se začala postupně utápět v nekonečném příběhu domácích prací. Aby toho nebylo málo, druhorozený chlapec je kvůli svým zdravotním problémům poněkud náročnější – na vše,“ svěřuje se a tak trochu tím i vysvětluje, proč vlastně úplně padl původní plán vrátit se aspoň částečně do práce, kde jí slibovali modré z nebe.     
 
Když jsem si uvědomila v plném rozsahu, že následující roky se budou zřejmě odehrávat v duchu uspokojování základních potřeb rodiny, padl na mě neskutečný pocit marnosti,“ přiznává a dodává, že své chlapce i manžela samozřejmě miluje a je za ně vděčná. To aby nedošlo k mýlce. Jen nebyla asi připravena, jak velkou změnu to v jejím životě bude znamenat, že její původní nastavení, zkušenosti a dovednosti se smrsknou na co nejefektivněji obstarané jídlo a další potřebnosti pro smečku. A že večer vlastně nebude vidět nic z toho, co celý den v potu tváře dělala.
 
Ano, vím, že výsledky své práce bych měla spatřovat v tom, že jsou chlapci relativně zdraví, snad šťastní a že žiju život, který si stovky žen jen vroucně přejí. Ale chybí mi to, co jsem zažívala v práci. Viditelné výsledky v podobě odměn, ohodnocení a povýšení nebo třeba jen seskládaných složek projektů a  všeobecného obdivu mých kolegů,“ zkouší aspoň trochu věcně pojmenovat to, co ji trápí.

Nechci působit jako rozmazlenec, ale opravdu ztrácím pevnou půdu pod nohama, jsem na všechny kolem protivná, vzteklá kvůli maličkostem. A v noci nemohu spát. Ačkoliv tělo úplně umdlévá únavou, v hlavě mi buší stovky myšlenek. Nemám ani náladu se vídat s bývalými kolegy, připadám si jako trosečník na ostrově, kde přežívá pár lidí a čeká, kdo je zachrání. Jenže tak to není, je to můj život, který mi protéká mezi prsty. A já si poprvé za svou dospělost nevím rady, co s tím, nepoznávám své kdysi tak aktivní a průbojné JÁ,“ uzavírá své vyprávění odevzdaně. 

Přečtěte si také: 

Reklama