„Já bych tak potřebovala dobrou a spolehlivou kamarádku! Takovou, která má podobný náhled na věci, můžete se jí bez obav se vším svěřit. Zajde s vámi na kafe, když se potřebujete vypovídat. Zvedne náladu v případě nějakého splínu a raduje se spolu s vámi z vašich úspěchů. To samé bych samozřejmě nabídla i já jí. Jenže už přestávám doufat, že nějaká taková spřízněná duše existuje,“ zoufá si Denisa, která si v tomto směru připadá nesmírně osamělá. S partnerem si sice rozumí, ale tak jako s jinou ženou si s ním nepopovídá.
Foto: Shutterstock
O jedinou kamarádku, která daná kritéria splňovala, přišla před pár lety. Se Zuzanou se znaly už od školních lavic, v jedné z nich spolu seděly. Jenže poté, co bývalá spolužačka šest let nazpět porodila, dala se dohromady s jinou maminkou. Chodily spolu ven s kočárky, jezdily na společné dovolené. Na svou bezdětnou kamarádku ze školních let přestala mít čas.
„Vůbec by mi bývalo nevadilo jít s ní ven i s miminkem. Ani vyrazit společně někam pryč na víkend. Jenže jsem zkrátka nebyla taky matka, takže o mou společnost nestála. Věčně nebyla k zastižení, na zprávy odpovídala čím dál méně a čím dál strozeji. Až jsem to vzdala a přestala ji kontaktovat úplně,“ vzpomíná Denisa. Dnes, kdy už je i ona maminkou, je se Zuzanou znovu ve spojení. Ale tím to končí. Má starší děti, které se raději potkávají se svými vrstevníky.
I Denisa se na hřišti seznámila s maminkou stejně starého chlapečka, jako je její Petřík. Občas spolu vyrazí i na procházku s kočárky nebo na výlet. Ale tím to končí. „Nerozumím si s ní tak, jak bych si přála. Je úplně jiného ražení. Jediné, co nás dvě spojuje, jsou ty děti. A to je málo,“ zoufá si Denisa a přiznává, že čas od času na sympatičtější maminku někde narazí. Jenže taková většinou už svou nejlepší kamarádku, s níž tráví volný čas, má.
„Je to beznadějné. Už mě i napadlo, že si dám inzerát. Ale nějak nevím, co do něj napsat. V našem věku, a tím spíš na rodičovské, je to vážně děsně složité, najít spolehlivé přátele. Musíme se starat o rodinu, domácnost, být s partnerem, když je zrovna doma... Za hodinu, dvě, párkrát do týdne, to někoho sotva lépe poznáte natolik, abyste mu mohli plně důvěřovat. Není to jako ve škole, kde spolu děcka tráví celé dny a vědí o sobě téměř všechno,“ dodává smutně.
Zdroj informací: respondentka Zuzana
Nový komentář
Komentáře
Já si našla nejlepší kamarádku právě díky nejstarší dcerce. Jako dítě jsem byla introvert a měla jsem jen pár holek co jsme se bavily, ale nej kamarádství tam nebylo. Na střední taky ne... Dcerka nastoupila do školky a spolu s ní jeden chlapeček. Oba byli nováčci. Oba se spolu sťukli. A rozuměli si a chtěli se vídat i odpoledne. Já měla měsíční druhorozenou, chlapečka maminka byla pár dni před porodem. Začali jsme se tedy díky dětem bavit, scházet, tykat si... I chlapi si sedli. Byli nám na svatbě, navštěvujeme se, víme o sobě. Řešíme podobné věci, na kupu věcí máme stejné názory. Nikdy předtím jsem nezažila takové souznění. Prvorozené děti, co se tak skamarádily, jspu spolu v jedné třídě na ZŠ, druhorozené jsou kamarádky a též spolužačky. Jen my jsme ještě pokračovali třetím. Takže nic není ztraceno!
Důvěrné přátelství se buduje roky. Stejně jako všechny vztahy. Stojí to hodně času, úsilí, tolerance a pochopení. Nedá se to najít na inzerát, a nevznikne to ze dne na den. Denisa má hodně naivní představy, a ještě navíc takové obecné. Možná ani pořádně neví, jak by taková "spřízněná duše" vlastně měla vypadat a co by přesně měla dělat. Teď má kamarádku "jiného ražení" - a co jako? To je jen dobře. Aspoň Denisa zjistí, že lidi jsou různí. To jí může být jen k užitku. Mám dvě důvěrné přítelkyně, a každá je velice svá a osobitá, každá jinak, a obě jsou jiného ražení než já. A možná právě proto jsme už tolik let dobré kamarádky. Denisa by měla přestat cíleně hledat kdo ví co a normálně se s lidma bavit, a buď z toho něco vznikne nebo taky ne, zaručit jí to nikdo nemůže, ale určitě jí nikdo nenaservíruje spolehlivou kamarádku podle jejích představ až pod nos.
Nikdy znovu nenajde tu kamarádku z dětství. Kouzlo takového kamarádství tkví právě v tom, že jako děti teprve objevujeme svět. Máme tedy společné zážitky, o kterých si můžeme v dospělosti rády povídat. Jenomže...nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Mladé ženě, které výrazně táhne na čtyřicítku, se jí najít kamarádku asi nepovede. Bohužel mám dost vyhraněnou představu, tu kamarádku si i dost idealizuje. Podle mého názoru by měla přestat tlačit na pilu a uvědomit si, co vlastně má. Dobré rodinné zázemí, spolehlivého partnera a zdravé dítě. Že by ji pálilo dobré bydlo, se mi nezdá. Až nastoupí do práce, určitě si najde ne-li kamarádku, tak aspoň kolegyni, se kterou bude na stejné vlně.
Nejsem si jistá, zda někoho, s kým je možné takové to hlubší sdílení, lze vůbec cíleně najít. Zejména když je člověk introvert a nemá hromady známých, z nichž by si například mohl vybrat někoho, s kým se to pokusí posunout na jinou úroveň. Já tedy mám kamaráda tohoto typu, je to bývalý kolega (v mém životě je ženský živel poněkud méně zastoupen). Je ovšem o dvacet let starší. Když se tak pozoruji, jak jsem čím dál větší morous, tak až tenhle kamarád ukončí momentální inkarnaci, náhrada za něj nebude. Čímž chci říct, že sehnat kamaráda/kamarádku mi přijde těžší než schrastit chlapa.
A co zkusit se seznámit přes nějaké koníčky? Co vás baví? Knihy, jóga, tanec, umění......
... nehledě kolik úžasných a mimořádných žen a kamarádek poznal člověk zde na ž-i a přestože se cesty časem třeba rozešly, přátelství zůstalo:)
Někdy nalezneme něco v okamžiku, kdy to přestaneme hledat ;)
Rozumím jí. Mám to úplně stejně. Ano, mám kamarádky, ale spojují nás děti. Seznámily jsme se přes děti, a není to takové to hluboké přátelství, jaké máte s někým, koho znáte od školních let. Moje nejlepší přítelkyně ze studií bydlí v Bruselu. Je to takové to hluboké přátelství, kdy je jedno, jak dlouho se nevidíte, nebo kolik máte dětí a starostí. Jenže je prostě daleko. Já přesně vím, o čem Denisa píše. Není to nic tragického, ani žádná sociální izolace. Ale prostě vím, jak se cítí. U mne byl důvod, že jsme se přestěhovali daleko od míst, kde jsme vyrůstali, studovali, vybudovali dlouholeté sociální zázemí. Rovněž tak s odstěhovali různě naši přátelé z dob dřívějších. Manžel to má velmi podobné. Já mám kamarádky přes děti, on víceméně z práce. Jak moje nejbližší přítelkyně, tak kumpán mého muže bydlí stovky, resp. tisíce kilometrů daleko. Není to žádný nářek, jen prosté konstatování. Kromě toho, nejbližší přátelé si člověk dělá podle mě tak kolem 20-30. Poté už to jde hůř.