Některým příběhům byste zkrátka neuvěřili, kdybyste náhodou nebyli jejich součástí,“ začíná své vyprávění bez dlouhých úvodů maminka dvou dětí školou povinných, která se roky snaží skloubit poměrně náročnou práci a péči o rodinu. A velkoryse přehlížet fakt, že babička, manželova maminka, která žije ve vedlejší vesnici, nejeví o jejich děti zájem. Vlastně nejevila.


Foto: Shutterstock

Celých dlouhých deset let, co jsou děcka na světě. Veškerý svůj volný čas totiž vždy věnovala dětem své dcery, která pro ni byla vším. Svého syna a jeho rodinu jako by vyškrtla ze svého života. „Bylo to tak nastaveno už v době, kdy jsme se s manželem poznali, tak jsem to brala jako fakt a nějak o tom výrazně nepřemýšlela. V každé rodině jsou nějaké věci, které druhým nejdou na rozum,“ konstatuje věcně Ilona, i když samozřejmě připouští, že jí to celé mrzelo o něco víc, když se jim narodily děti.
 
Asi ze svého okolí neznám žádný podobný případ, kdy by babička neprojevovala zájem o vnoučata. Ano, sem tam zavolala a zeptala se, jak se mají, případně se zastavila, když náhodou jela kolem. Ale to většinou jen proto, aby nám povyprávěla, jak šikovné jsou její další vnoučata a co zajímavého s nimi v posledních dnech dělala,“ kroutí nevěřícně hlavou a dodává, že na takové hlídání, které by se jim občas hodilo, nešlo ani pomyslet.

Ale každá mince má dvě strany, jak se správě říká. Nebyli jsme díky tomu na nikom závislí a zažívali tím pádem příjemnou vnitřní svobodu, kdy jsme po nikom nic nechtěli a nikomu nic nedlužili. Naučili jsme se s časem hospodařit tak, abychom žili celkem spokojený život. Vlastně nás to s manželem tak nějak i více semklo, jak už to bývá v podobných situacích,“ vzpomíná na dobu minulou dnes tolik rozladěná žena.
 
Před časem totiž přišel v jejich životě zlom. Na denním pořádku byly telefonáty a v návaznosti na nich pak časté návštěvy téměř zapomenuté babičky. „Ze začátku jsem měla i docela radost. Kvůli našim dětem. Věděla jsem, že ve svých hlavičkách asi přebírají, proč jsou s babičkou tak málo, když jejich sestřenice jsou s ní skoro pořád. Nemohly se nedozvědět také o všech těch výletech, poutích a návštěvách kina, které s babičkou podnikali jejich jen o něco málo starší malí příbuzní. A samozřejmě o tom referovali našim dětem, které si přece jen s pracujícími rodiči tolik zábavy neužily,“ popisuje situaci Ilona.
 
Jenže po pár dnech, kdy u nich nově objevená babička téměř bydlela a vlastně i tak trochu všem lezla na nervy, protože stále jela v tom modu vyprávění, co vše skvělého vykonaly ty druhé děti, vyšlo najevo, jak se věci mají: Šmrncovní paní v letech se totiž před časem rozhodla, že prodá prosperující podnik svého zesnulého muže a nemalé peníze věnuje své dceři.

Ano, té, o jejíž děti se celé ty roky tak pečlivě starala a se kterou si díky tomu byly velice blízké. „Jakmile to však udělala, tak ta báječná dcera za ní přestala jezdit. A protože její děti už také nejsou tak malé, aby potřebovaly hlídat a upřednostňují spíš vysedávání u nových televizí a počítačů, které jim matka za část získaných peněz koupila, je ta dříve stále vyhledávaná dáma najednou sama,“ prozrazuje pointu jejich rodinného příběhu stále ještě nevěřícně Ilona. A upřímně dodává, že nechce, aby její rodina teď byla dobrá v nouzi, aby si nechali převrátit život naruby někým, kdo o ně celou tu dobu nejevil zájem

Chápu, že když se na ni dcera, s kterou trávila poslední roky prakticky každý den, vykašlala, že jsme jí najednou dobří. Že si vzpomněla, že má nedaleko syna s rodinou a dětmi. Ale já si nepřeji, aby k nám nyní chodila jako domů a vyžadovala naši společnost. Máme svůj život, své denní rituály, zaběhlé koleje, které sice nejsou procházkou růžovým sadem, ale za ty roky je zvládáme a nic nám nechybí. Možná mě za ta slova budete pranýřovat, ale jak se říká: Nesuď mě, protože jsi nikdy nešel v mých botách,“ uzavírá Ilona rázně své vyprávění.

Čtěte také:

Reklama