Prosím, pomoz mi! Když je vám smutno, úzko, když prožíváte nenadálou těžkou životní situaci, když se vám přihodí něco, co jste nečekaly, obracíte se k „někomu“, „něčemu“ o pomoc? Máte svoji rituální „motlitbu“? Já ano.
Život nám někdy postaví do cesty situace, se kterými si najednou nevíme rady. Pane Bože, pomoz mi, nebo pane Bože, co mám dělat? Věty, které vyřkneme, ať už jsme věřící, nebo nejsme.
Naše babičky by řekly, bereme jména božího nadarmo, ale my si to ani neuvědomujeme, vychází to z nás tak nějak samo, podvědomě.
I když nosím na krku křížek, který nikdy nesundám, nevím, jestli jsem věřící. Věřím „v něco“, co nedokážu definovat. Že by to byl přímo Bůh? Nevím.
...a pozdravuj babičku
Když jsem byla malá, moje babička mě naučila takovou krátkou dětskou modlitbičku: „Andělíčku, strážníčku, opatruj mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, buď mi ve všem nápomoci.“
Byla velmi pobožná, ale nikdy mě nenutila chodit na ranní mše nebo odříkávat Otčenáš. Já si po mnoha letech po její smrti k této modlitbičce přidala ještě dvě sloky: „Andělíčku strážníčku, opatruj mou dušičku... a pozdravuj babičku.“ Neříkám ji často, jenom když je mi úzko, když mě něco trápí. Nad zmíněným pozdravem se vždy v duchu pousměju, komu ho vůbec posílám? „Třeba“ to babička slyší. Zřejmě ne... ale mně se po tomto pozdravu „tam nahoru“ neskutečně uleví. Najednou se mi zdají nejasné věci jasnější, neřešitelné věci řešitelné.
V blízkosti mého bydliště stojí dva překrásné pražské kostely. Jeden se nachází na náměstí Jiřího z Poděbrad a jeho viktoriánský interiér považuji za absolutně nejúchvatnější, jaký jsem kdy viděla. Druhý stojí na náměstí Míru, nádherná novogotická stavba, kterou jezdí obdivovat řada turistů. Do obou občas nahlédnu, manžel vždycky tvrdí, že se diví, že ještě nespadly. No, nejsem svatá, hříchů bylo v životě dost, ale já se tam z nich nechodím vyzpovídat, do kostela se chodím uklidnit v těžkých chvílích... a někdy také poprosit o pomoc. Ale koho? Babičku? Boha? Něco nebo někoho? Sama nevím.
Kostel Nejsvětějšího srdce na náměstí Jiřího z Poděbrad
Prosím, pomoz mi
Když je vám úzko, když řešíte nenadálou životní situaci, stane se vám, že se „v duchu“ obracíte o pomoc? A ke komu? K někomu, k něčemu? Nemusí to být v kostele, může to být doma v pokoji, venku na procházce, nebo i v práci u stolu, kdekoliv. Tato otázka se vztahuje i k dnešnímu tématu, které jsem nazvala: Prosím, pomoz mi.
Téma dnešního dne 12. září 2011 zní: Prosím, pomoz mi!
Nebudu tentokrát formulovat žádné otázky, nebudu je seřazovat do bodů. Zda jste věřící, či nikoliv, zda se v těžkých chvílích upínáte k někomu, či k něčemu, zda to vůbec děláte, a nebo by vás to ani nenapadlo, to vše jsem shrnula do jedné otázky.
Doufám, že vaše příspěvky budou ale delší než tato jedna věta. :(
Nebojte se otevřenosti a upřímnosti, nejste v tom samy. Každá někdy potřebuje kromě doktorů a psychologů věřit i něčemu, co je nad námi, ať už to nazveme nadějí, nebo zázrakem.
Těším se na vaše příspěvky, pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz
Pro život v pohodě – jednu z vás odměním dárkovým balíčkem – Pro život v pohodě. Uvnitř se skrývá nejen káva a hrníček, ale ode mě navíc také jedno malé „překvapení“. :)
Nový komentář
Komentáře
Tak já jsem nevěřící, ale třeba do kostela bych chodila, jelikož je to opravdu magické a krásné místo, ale u nás se za vstup do kostela platí, takže ....! Já se sice nemodlím, ale občas si třeba v duchu jakoby sama k sobě mluvím .. Nebo mluvím na televizi a mám pocit jakoby mi i odpovídala .. :)) No já někdy třeba říkám větu To je do nebe volající! :)
ToraToraTora — #4 hmm to nejsou moc zasadove, to ja bych neustoupil ani tak hrubemu natlaku
Lukáš Čejka — #2 Přinesu odpadkový koš a začnu tam všechno házet....to bys měl vidět, jakou jsou děti schopny vyvinout rychlost při uklízení
Tak já používám věty "bóže, do čehos to duši dal", potom často "panebože, ty to vidíš a ty s tím nic neděláš?", a pak ještě cimrmanovské "Bože!Bárto!"
Ale to je jen taková komunikační vata, aniž by to mělo významu nějakého. Stejně jako výkřik do tmy "ježíšikriste, to snad nejni možný!". 
ToraToraTora — #1 a co delas za tech deset minut?
Když je mi úzko tak, že se nemohu protáhnout ani ode dveří k oknu, většinou sepnu prosebně ruce a zařvu: Já vám slibuju, že jestli tady nebude do deseti minut pořádek, tak vám předvedu takovej Saigon,že jste to ještě neviděly.