Příběh jako z románu se stal před několika lety paní Ivetě. Její manžel v poměrně mladém věku prodělal mozkovou mrtvici a ochrnul na levou polovinu těla. Jí bylo v té době 35 let.
35 let je věk, kdy je žena nejen na vrcholu svých fyzických a psychických sil, ale také se ocitá na vrcholu své sexuální aktivity, své zralosti. Paní Iveta své 35. narozeniny slavila smutně, cítila se na sto. Unavená, vyčerpaná, stará. Už tři roky se starala o svého o pět let staršího manžela, který po prodělané mozkové mrtvici ochrnul na levou polovinu těla. Když se to stalo, bylo mu teprve 37 let, byl úspěšným manažerem firmy, sportovcem, milujícím otcem jejich syna Dominika a také skvělým manželem a milencem.
Příběh paní Ivety
Najednou konec
Stačil jeden okamžik, jedna prasklá cévka v mozku. Diagnóza zněla hrozivě: hemiplegie – úplné ochrnutí jedné poloviny těla, spojené s poruchou řeči, schopností mluvit a rozumět.
Počáteční šok paní Ivety vystřídala obrovská snaha a houževnatost svému milovanému manželovi pomoct, vrátit ho, pokud to jen půjde, do normálního života. Pracovala jako profesorka na střední škole, kde jí vyšli vstříc a dali jí práci na poloviční úvazek. Místo výuky svých studentů se tak více zaměřila na výuku svého manžela, učila ho mluvit, vnímat a komunikovat. Šlo to pomalu, ale šlo to.
Horší to bylo s pohyblivostí, ochablé tělo se nevzmužilo, a i když se oba snažili, ochrnutí zůstalo. Paní Iveta si neuměla představit, že by manžela měla dát někam do ústavu, podle jeho potřeb uzpůsobila celý svůj dosavadní život. Prodala dům, ve kterém bydleli, protože sama by na něj nestačila, a pořídila menší byt, ve kterém byl zvlášť upravený pokoj pro manžela, také syn Dominik měl svůj vlastní pokoj.
Po návratu manžela z nemocnice to byl doslova boj, ale zvykla si. Svůj život rozdělila na péči o manžela, péči o syna, poloviční úvazek v práci a péči o domácnost. Na péči o sebe jí už nezbyl čas.
Život ubíhá
Rok, dva, tři… život ubíhá rychle a přibývající roky ještě rychleji. Na oslavu svých pětatřicetin pozvala paní Iveta pár svých kamarádek.
„Holka, vypadáš hrozně, potřebuješ vypnout, potřebuješ chlapa, jak dlouho už jsi neměla sex?“ slyšela z úst své bezprostřední kamarádky.
Tři roky, tři dlouhé roky, uvědomila si. Nešlo to, myšlenku na to, že se někde s někým „válí“, zatímco její manžel leží nemohoucně v posteli, zavrhla už na samém počátku.
Malá oslava skončila a Iveta si sedla ke svému manželovi. Podíval se jí do očí.
„Ivetko, najdi si milence, potřebuješ to, jsi ještě mladá, nic ti nebudu vyčítat.“
„Ty jsi něco slyšel?“ zalekla se Iveta. „To nemůžu, to nejde, co mi to navrhuješ,“ rozbrečela se.
Mrcha jedna
Ale stalo se. Milencem se stal otec jednoho z jejích studentů na střední škole, rozvedený, se dvěma dětmi. Po dlouhém váhání se svěřila svému manželovi.
„Ať někdy přijde,“ řekl smířlivě.
Přišel, ale až na jeho pohřeb. Ivetin manžel krátce nato zemřel na celkové selhání organismu, a také na apatii k životu, neměl už sílu žít, nechtěl žít.
Hned na pohřbu se však strhla směrem k paní Ivetě obrovská vlna nenávisti ze stran příbuzných i známých.
„To ona za to může, ona ho pohřbila. Tahala se s druhým, zatímco on ležel!“
Co bude komu vysvětlovat, stejně jí nikdo neuvěří. Že se o něj více než tři roky obětavě starala, že neznala žádný odpočinek, jen práci a dřinu, že svého manžela v nejtěžší chvíli neopustila, to už neviděl nikdo, to se zapomíná. Pro všechny je ta největší mrcha, která si našla milence.
Epilog
Paní Iveta se nakonec s přítelem rozešla. Dnes už je babičkou, od syna Dominika má dvě krásné vnučky, které jsou novým smyslem jejího života.
Nový komentář
Komentáře
To jsou dobří milenci Vibrátory Perličkové
Podle mě to rozhodně svýmu manželovi neměla říkat.
Tři roky bez sexu?? Neuvěřitelné.
Suzanne — #71 Ale tři roky bez sexu mohla vydržet!
Ale já to nevím, jestli jsem jiná nebo ne. Opakuji, nemohu soudit, protože jsem v té situaci nebyla. Kdybych byla, řekla bych, jak to mám já. Mě jen nadzvedne takové to - pokud to není tak a tak, je vztah o ničem. Ale nic ve zlém, nemůžem o tom mlet donekonečna
Suzanne — #69 Neříkám, že jsi lepší, jen že já jsem jiná, než ty.
peetrax — #68 však jo, proto reaguju. Chuť do diskuse mi spolehlivě dají řeči o hodnotách a prioritách, ve kterých je skryto sdělení "moje hodnoty jsou lepší než tvoje"
Suzanne — #67 já myslím, že od toho jsou tu právě diskuse, aby každý napsal svůj názor, i když se nemusí slučovat s názorem ostatních/většiny.
átéčko — #64 Tak to je pěkně praštěné. Zkresluješ odlišný názor. Já osobně jen tvrdím, že ač se se svým mužem miluju z lásky, neumím si představit, že bych spala s někým jiným, neopovažuju se soudit, jestli jiná paní koná správně nebo ne. A už vůbec nemůžu říct, co bych dělala v její situaci, tedy po třech letech každodenní péče bez objetí. Já totiž v její situaci nejsem. Ale všimla jsem si, že spousta lidí si potřebuje ujasňovat správnost vlastních postojů skrze posuzování druhých.
átéčko — #64 Mám stejný názor. Pochopila bych, kdyby odjela na dovolenou a manžela na tu krátkou dobu dala třeba do léčebny nebo sehnala opatrování.
Co jí poradila "kamarádka" jsou jen hloupé řeči, vztah není jenom o sexu. Co už vůbec nepochopím je to, že se s milencem manželovi svěřila...
Vivian — #61 i já.
Ryor — #63 Přesně tak to cítím já a Vivian. Mám pocit, že ostatní mají dojem, že mají právo na orgasmus, že jen u něj si odpočinou, jen s ním se jim budou lesknout vlasy a nebudou vypadat unaveně.
Já si sem jistá že, kdyby mi přítel tohle navrhl-odmítla bych a vím že nikdy bych tohle nedokázala, odejít od tak nemocného muže a jít si na pár hodin užít sexu s jiným-nedokázala bych na něj nemyslet, jak mohla spát s někým a zapomenout že má doma milujícího muže. Vztah není jen o tom mít sex, když někoho opravdu milujete stačí vám jen vedle něj ležet. Muselo to být hlavně pro něj strašné, asi bych taky nechtěla už žít být na jeho místě. Ikdyž tohle sám navrhl, musel ji velmi milovat že chtěl aby alespoń ona byla šťastná, ikdyž on sám trpěl.
Vivian — #61 Mám to také tak
Mickey Mouse — #60 Chtěla bych vidět tebe v jeho pozici. Depka jak cyp a prohodíš, tak si najdi jiného a tvá žena: tak jo...
Mickey Mouse — #60 otroctví? vlastnictví? absolutně ne... já jsem akorát napsala, že si nedovedu představit, že někoho miluju a jdu souložit s jiným... ale jestli to někdo tak má, tak ať si klidně tak žije...
já mám prostě sex neoddělitelně spojený s láskou a ve vztahu ctím monogamii a holt se budu muset smířit s tím, že někdo to může mít jinak...
Vivian — #59 Tak mi připadá, že ze vztahu děláš trochu otroctví nebo vlastnictví.
Jenže ve vztahu si lidi nepatří, záleží jen na tom, co do vztahu DÁVAJÍ. A paní Iveta dávala víc než většina těch "věrných". Tím, že si našla milence, manžela nezabila. Nejspíš mu tím ani nijak neublížila. Takže já ji chápu. Žila tak jak potřebovala, aby manželovi mohla co nejvíc dávat.
http://images2.wikia.nocookie.net/__cb20...
takhle to řeší moderní děvče
Suzanne — #53 s tím souhlasím, tak by to MĚLO být!
átéčko — #52 ano!
átéčko — #56 Kde čteš, co si ona uvědomila? Oni jí odsoudili, ale cituji: "Co bude komu vysvětlovat, stejně jí nikdo neuvěří. Že se o něj více než tři roky obětavě starala, že neznala žádný odpočinek, jen práci a dřinu, že svého manžela v nejtěžší chvíli neopustila, to už neviděl nikdo, to se zapomíná. Pro všechny je ta největší mrcha, která si našla milence."
Suzanne — #55 Ona si to ale uvědomila, protože v článku se říká, že ji všichni odsoudili...