Moji rodiče jsou spolu pětačtyřicet let a jejich manželství je pořád hezké! Naše manželství s Robertem trvá jednadvacet let, a že by bylo pořád hezké, říct nemůžu. Někde se stala chyba, jenže kde? A kdy nastal ten zlom? Nevím. Je to divná situace. Chováme se vůči sobě slušně, důležité věci řešíme společně, jezdíme spolu na dovolené, občas máme sex. Vlastně by se dalo říct, že je všechno stejné. Jenže není! Naše soužití postrádá vášeň, spontánnost, žádostivost, letmé doteky, momenty překvapení, radost…

Co je horší: až moc sexu, nebo téměř žádný?
Ten den jsem cítila, že si potřebuju vyčistit hlavu. Po práci jsem nespěchala domů, ale prošla se po městě, a když mě začaly bolet nohy, zašla jsem na náměstí do kavárny. Usadila jsem se k poslednímu volnému stolku a objednala si kávu a zmrzlinový pohár. Po chvíli mě zaujala debata dvou asi pětačtyřicetiletých žen. Blondýna si utírala uslzené oči a stěžovala si brunetce na svého manžela. Že jí s ničím nepomůže, zajímá ho jen televize, nikam spolu nechodí. „A nedávno mi dokonce řekl, ať se sebou něco udělám, protože nesnáší tlustý ženský! Přibrala jsem osm kilo, to je fakt, ale nikdy jsem nebyla hubená a teď mu to najednou vadí. Co bych potom měla říkat já? Za tu dobu, co ho znám, přibral patnáct kilo! Dokonce to mezi námi došlo tak daleko, že jsme se už půl roku nemilovali.“ Kamarádka blondýnku konejšivě hladila po ruce a snažila se ji uklidnit slovy, že nikde to není ideální. „Ten můj mi sice pomáhá, chodíme na vycházky, do kina i divadla, ale pokaždé si za to vybere „odměnu“. Tobě sex chybí a já bych dala nevím co za to, kdybych se nemusela aspoň čtrnáct dní milovat. Pavel je po téhle stránce děsně bezohledný a je mu úplně jedno, jak mi je, jestli na to mám chuť. Když ho výjimečně odmítnu, je sprostý a urazí se.“ Vzápětí ženy kývly na číšníka a zaplatily.

Muži působili sebejistě, ale bylo to jen zdání
Objednala jsem si druhou kávu a k ní ovocný košíček. Po vyslechnuté debatě jsem byla ráda, že Robert takový není! Vždy byl tolerantní a ohleduplný, a i když sex ovládl stereotyp, miluji se s ním pořád ráda. Ženy odešly a k uvolněnému stolku si sedli dva muži středního věku. „Nesmíš všechno vidět tak černě! I když je to u nás doma skoro stejný, nemyslím si, že by mě Ivana neměla ráda.“ Nenápadně jsem si oba muže prohlédla. Byli ve věku mého manžela a na první pohled působili sebejistě, úspěšně a bezstarostně. „Jenže Dana taková nebyla! Najednou jí všechno vadí, je hádavá a pořád mě poučuje, jako bych byl malý kluk! Třeba včera. Byli jsme u přátel, grilovalo se a nálada byla výborná. Vyprávěly se vtipy, tak jsem jich taky pár řekl a všichni se smáli – i Dana! Ale v autě na mě vyjela, že moje vtipy byly trapný a všichni se jim smáli jenom ze slušnosti – zkrátka že jsem se choval nemožně!“ Druhý muž se křečovitě zasmál a prohlásil, že jeho manželka reaguje stejně. Když u nich byli nedávno přátelé, kteří se vrátili z dovolené z Řecka, vládla skvělá nálada. Vyprávěli zážitky, ukazovali fotky, popíjelo se víno, které přivezli a všichni se báječně bavili. „Ale když přátelé odešli, nestačil jsem se divit! Ivana mi vyčetla, že jsem se pořád něčemu pitomě smál, jen abych byl středem pozornosti, že jsem nadrobil na koberec a nakonec mi vyčetla, že ona ještě v Řecku nebyla! Ale že každý rok jezdíme do Chorvatska – výslovně na její přání – na to jaksi zapomněla!“

Dala jsem si slib, že s „výchovou“ manžela končím
Znervózněla jsem - v mnoha případech, o kterých si ti dva vyprávěli, jsem se poznávala! Já taky Robertovi často vyčítám spoustu věcí, které jsem dřív přecházela mlčením, nebo mi připadaly dokonce roztomilé. Jak to, že mi dneska tak vadí? Vždyť on je vlastně pořád stejný. Že bych se změnila já? Muži pokračovali v debatě a já našpicovala uši. „Když si vezmu džíny a triko, nadává, že chodím jako vagabund. Když se obléknu podle jejího gusta, tak se hned podezíravě vyptává, kam jdu a s kým. A neodpustí si „rýpnout“, že kvůli ní bych se takhle nikdy neoblékl!“ Kamarád se k němu naklonil a chápavě ho poplácal po rameni. „Je to všude stejný. Ale možná jsme s chlapama v práci přišli na to, proč se ty naše ženský tak změnily! Děti dospěly a ony najednou nemají koho vychovávat a poučovat – a tak se zaměří na nás! Pane vrchní, platíme.“ Polilo mě horko: ti muži měli pravdu! Naše neshody začaly, když odešel syn studovat do Haagu. Robert mi nic nevyčítá – to mně pořád něco vadí! Jsem to já, kdo ho neustále poučuje, aby si umyl ruce, vzal čisté ponožky, oholil se, nesrkal, nedrobil... V duchu jsem si dala slib, že moje „vychovávání“, mentorování a moralizování manžela dneškem končí!

Až životní moudrost staré ženy mi otevřela oči
Číšník nestačil po mužích, kteří právě vycházeli ze dveří, sklidit nádobí ze stolku, a už u něj seděly dvě staré ženy. Obě byly oblečené v černém. Začaly mluvit o nedávném pohřbu manžela jedné z nich. Vdova si utírala slzy a v její tváři byla hluboká, upřímná bolest. „Víš, Jarmilko, já vůbec nevím, jak teď budu bez něj žít. Vždyť jsme spolu byli padesát šest let!“ Přítelkyně ji držela za ruku a chápavě přikyvovala. „Ty jsi měla, oproti mně, s Toníčkem krásné manželství a o to je jeho odchod bolestnější. Já když vzpomínám na Pepu, tak se mi akorát vybaví jeho pití, komandování a hádky! Buď ráda, že jsi nic takového nezažila.“ Číšník se na mě tázavě podíval. Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že už si nic objednat nechci. Vdova se na druhou ženu smutně usmála. „Ale to se pleteš! Nemysli si, že mi ten můj dědek občas nelezl na nervy. Když mu nechutnalo, odsunul talíř a musela jsem uvařit jiný jídlo. Nejhorší bylo, že měl silnou sklerózu a proto pořád něco hledal. Ale vždycky to svedl na mě, že mu ty věci schválně schovávám! Měl svoje mouchy, a ne málo, jenže kdo je nemá? Není umění si ze života dělat peklo nebo se rozvést, umění je milovat toho druhého takového jaký je – i s jeho chybama. My spolu prožili hodně dobrého, a možná ještě víc toho špatného, ale nikdy jsem si nestěžovala a vždycky jsem stála při něm. Tolik mi chybí!“ Stejně jako obě ženy, i já měla oči zalité slzami. V tom vyznání bylo všechno: láska, úcta, tolerance a hlavně obrovská životní moudrost!

Díky této staré paní, ale i předešlým rozhovorům, jsem pochopila, že jsem některé věci, a dokonce i city, začala brát jako samozřejmost a přestala si jich vážit! Uvědomila jsem si, že i když to mezi mnou a Robertem „nejiskří“ tak jako kdysi, život se překulil do nudného stereotypu, že mi na něm – a jemu určitě i na mně – vadí spousta věcí, že je to mezi námi vlastně pořád hezké a mám ho ráda! Je to tak, nikdo nejsme dokonalý a všude je něco. Zaplatila jsem a pospíchala domů za mužem, kterého bych nevyměnila ani za nic!

Reklama