Na to a mnohem více vám odpoví známá spisovatelka Blanka Kovaříková ve své knize Příběhy domů slavných, která má podtitul Na známé adrese. Když jsem tuto knihu, která letos vyšla ve druhém vydání, objevila, mé srdce zaplesalo! Moje oblíbená autorka v ní spojila životní příběhy prvorepublikových i současných slavných osobností spolu s místy, kde se tyto jejich příběhy odehrávaly…

Bulvární média denně zaplavují své čtenáře informacemi o intimním životě novodobých „celebrit“ do nejmenších detailů. Ne, to v knize Blanky Kovaříkové nenajdete! Všech dvaasedmdesát příběhů je napsáno citlivě, seriózně, čtivě. Přesně tak, jak to umí právě Blanka Kovaříková.

Dejme jí slovo…

Navštívila jste jako novinářka hodně osobností přímo u nich doma. Jaké dojmy vám z toho zůstaly třeba i po mnoha letech?
Jsou to kolikrát maličkosti, které se vám zapíšou do paměti, ani nevíte, proč. Třeba u Arnošta Lustiga v jeho nuselském bytě mě fascinovalo, že měl na zdi nalepené obrázky z kalendáře a na nich byl Titanic. Když jsem se ho ptala, proč je tam má, řekl, že jeho život byl vlastně jako Titanic. Že v mládí, prožitém v lágru, nikdy nevěděl, kdy se s ním loď potopí. Nebo u Miloše Kopeckého se mi líbila jeho kuchyň. Červená linka a bíločerná podlaha. Jeho žena ji měla pečlivě uklizenou, a to se po té čistotou se lesknoucí ploše ještě procházel jejich černý kocour. Dnes lituju, že jsem si při rozhovorech nepořizovala fotky, ale to mi připadalo nepatřičné a také jsem nijak zvlášť fotit neuměla.

Když jste se pustila do psaní knížek o domech slavných, musela jste si ale o nich zjistit informace. To bylo asi dost pracné...
Jak kdy. Přiznám se, že do archívů chodím jen v případě největší nouze. Jinak se snažím vše zjistit z dostupných zdrojů, a hlavně přímo od lidí, kteří tam žijí nebo žili. Jenže v centru Prahy je těch pamětníků čím dál méně. Někde jsem byla doslova za minutu dvanáct, někde už bohužel podvanácté. Když vám na Zámeckých schodech otevře rusky mluvící nájemník, těžko se od něj něco dozvíte. A tak se ptáte bývalých manželek, nebo potomků nebo přátel a skládáte tu mozaiku ze střípků vzpomínek.

Jistě při takovém pátrání zažijete nejedno překvapení...
To je na té práci asi nejlepší. Uvedu aspoň jeden příklad. Mapovala jsem slavné osobnosti na Hřebenkách a byl mezi nimi i Karel Hašler. Objevila jsem jeho poslední bydliště a zjistila, že tam sídlí mateřská školka. Tak jsem vytočila číslo paní ředitelky a směle se jí optala, jestli ví, kdo tam kdysi bydlel. Smála se, že má v Hašlerově bytě kancelář a srdečně mě pozvala na návštěvu. Zároveň zorganizovala, že přišly i dvě starousedlice. Jedna z nich dokonce jako holčička se svou maminkou byla za Hašlerem na návštěvě. Autentičtí svědkové, to jsou lidé, které bych vždycky samou radostí objala! A nevadí, že si třeba pamatují jen nějakou drobnost, i to se cení!

Jaká největší úskalí jste při psaní Příběhů domů slavných musela překonávat?

Především vlastní neznalost. Nevěděla jsem, že za protektorátu došlo k přečíslování řady ulic, a že tedy prvorepublikové telefonní seznamy uvádějí jiné číslo, než jaké má dům dnes. Také jsem zpočátku kvůli tomu dělala chyby.  Nejhorší je, když už dům vůbec nestojí nebo je tak přestavěný, že z něj zbyla jen vnější fasáda. Nemůžete se v něm nadechnout atmosféry, fantazie je najednou v koncích. Teď, když už vyšly tři díly Příběhů domů slavných, zjišťuji, kolik bych toho ještě doplnila. Během let se k vám dostanou další informace, ale nemůžete knihy stále předělávat. A tak si do nich aspoň vkládám lístečky s poznámkami.

Vracela jste se do nějakého domu opakovaně třeba proto, že jste se s tamními obyvateli spřátelila?
I to se mi párkrát stalo. Před mnoha lety mě seznámila malířka Marie Zábranská se svou sousedkou Věrou Bromovou v krásném nárožním domě na Masarykově nábřeží naproti Mánesu. Okolnosti ale tehdy byly pro paní Marii smutné. Musela vyklidit ateliér po svém zesnulém manželovi, malíři Adolfu Zábranském, v němž také tvořila. Ekonomické podmínky už byly neúnosné. Ten ateliér měl jedinečný genius loci a vyhlídku na Hradčany. Možná je dodnes prázdný. Za Marií jsem pak chodila do jejího bytu v Nuslích. Zároveň jsem se sblížila i s paní Bromovou, která měla neuvěřitelně spletitý osud a byla přítelkyní Lídy Baarové, které barvila vlasy před jejím útěkem z Československa. V tom domě ale kdysi bydlely i další mimořádné osobnosti včetně klavíristy Jiřího Maláska. Doslova mi učaroval. 

Věřím, že když jdete po Praze, všechny tyhle vzpomínky vám nabíhají...
Máte pravdu. Hlavně Praze přeju, aby jí zůstaly tyhle staré domy i s jejich obyvateli, aby se neproměnily všechny v hotely a kanceláře a aby si zachovala aspoň trochu tajemna, které už objevoval Franz Kafka, Egon Ervín Kisch a další velikáni…
 
Kniha Příběhy domů slavných zaujme nejen atraktivním tématem, ale i kvalitním zpracováním. Obsahuje krásné fotografie či koláže z dobových i současných černobílých snímků. A možná by to mohl být pro vás, milé čtenářky, i zajímavý tip na vánoční dárek…
 
Foto: Archiv Blanky Kovaříkové
 
Na našem webu jste si také mohli přečíst:

Reklama