Ahoj Richarde.
Od chvíle, kdy jsem si přečetla středeční téma, jsem částí své mysli ponořená do vzpomínek... Ty jsou ale příliš osobní a nechci je ventilovat takhle na netu. Zkusím z jiné strany, jen takovou drobnou úvahu.
Už to tady padlo, v některých novinkách. Zanecháváme svým blízkým všelicos (a to, jestli to přijmou rádi, nebo zahodí, s tím nesouvisí - tohle už je jejich rozhodnutí.). Já např. jsem si psala deník. Od dětských let, hodně roků - už vydá na hezkých pár sešitů. Občas si v něm čtu. Je v něm všechno - co jsem viděla, o čem jsem snila, co mě rozčilovalo či dělalo radost, co se dělo kolem, kreslila jsem do něj i lepila výstřižky a zprávy o tom, co mě zaujalo, a komentovala, jak jsem to viděla já... Občas mě napadá, co se s deníkem jednou stane. Jestli by nebylo lepší všechny ty sešity spálit, zničit - nebo je nechat svému osudu a svým nejbližším? A pokud zničit, tak kdy? Kdy je ta chvíle, kdy si člověk řekne „Už ne, radši to spálím"? Docela by mě zajímalo, jak to vidí ostatní. Určitě nejsem jediná, kdo si psal deník. Nakonec, některé slavné jsou i vydávány :-)... to samozřejmě tomu mému nehrozí. :-))
A ještě - nikdy jsem nečetla deník někoho jiného. Ale občas mě napadne, že by bylo zajímavé přečíst si třeba deník nějaké své prapraprababičky. Trochu s ostychem, ale na druhou stranu, nahlédnout na okamžik do jejího světa, tak, jak ho vnímala, viděla a žila tehdy ona...
zmrzlina
To je taky zajímavý nápad. Deník praprababičky... Abychom se pak ale nedivili, co ti naši předci všechno vyváděli. Možná je lepší nechat je spát... Kdosi kdesi řekl, že ten, kdo se chlubí svými předky, je jako mrkev. Ta lepší část je pod zemí.:) To mi přišlo vtipné.:)
Nový komentář
Komentáře
nastávajícíHO
mně čím dál víc mrzí to, že jsem před svatbou spálila všechny milostné dopisy
teda ne od mého nastávající, ale ty od těch ostatních kluků, nejstarší byly snad ze 2.třídy ZDŠ 
Zmrzlino, přemýšlím nad tím taky... asi ho spálím. Ještě pár let si ho ponechám, než mí případní potomci vyrostou, abych se jim díky deníku mohla aspoň trochu myšlenkově přiblížit. (myslím tím, že si ho přečtu, co jsem zhruba v těch a těch letech řešila za "problémy")
A půjde do ohně. 
Vivian: Abys nedopadla jako moje kamarádka. Řekla jsem jí, že čtu Bruntonovo Hledání a mám pocit, že jsem to ještě nikdy nečetla.
A Bibi mi na to řekla, člověče já si čtu svůj deník a je to tak napínavé, že se nemůžu dočkat, jak to dopade!
Vivian:
,nevím, jestli bych se u tohoto denníku bavila nebo plakala.Každopádně zpětné řešení pomoci, by v tomto případě nebylo na místě??? 
Maca.M.: jo, to by mě taky zajímalo
Třeba jak to probíhalo, když prababička doma v chalupě na kopci rodila babičku
...nahlédnout do denníku,třeba mé prababičky,to by mě taky - fakt,lákalo.Kdybych si třeba přečetla "dnešní den jsme strávili u sedláka na poli" nebo "dnes nám maminka nemá co dát k večeři", jó,to by byl denník...,vážně byl...!!!???
Taky jsem si psala deníky, ale zůstal mi jen ten, který jsem si psala v patnácti. A taky je to zajímavý čtivo
Teď si taky píšu deník, a už se těším, jak si v něm budu za dvacet, třicet let číst
Jo a před spaním teď čtu Deník Anny Frankové