cry.jpg
Foto: Shutterstock

Lída
Když bylo Karolínce šest měsíců, našli jsme ji s manželem v postýlce. Nedýchala. Nepomohla resuscitace ani záchranná služba. Lékař konstatoval, že šlo o náhlé úmrtí kojence. V tu chvíli se nám zhroutil svět. První týdny jsem čekala jen na to, kdy se z toho hrozného snu probudím. Ale neprobudila jsem se. Byla to i velká zkouška pro naše manželství, ale zvládli jsme to. Hned na začátku jsme naštěstí vyhledali pomoc psycholožky, která nám pomohla se s hroznými pocity alespoň trochu vypořádat. Sice to nikdy zcela nepřebolí, ale po čtyřech letech už jsme z nejhoršího venku. I díky dceři Erice, které je deset měsíců. Tu ale velmi úzkostlivě hlídáme, protože máme samozřejmě strach, aby se situace neopakovala.

Sabina
Moje dcera se předávkovala drogami. V patnácti se chytla party a šlo to s ní z kopce. S manželem jsme se jí snažili všemožně pomoct, ale ona se ze závislosti léčit nechtěla a s takovým člověkem jen těžko něco zmůžete. Zpočátku jsme to brali jako naše rodičovské selhání, ale v poradně nám řekli, že se z toho nemůžeme obviňovat. Úmrtí nám policie zavolala, když bylo dceři dvacet let. Samozřejmě nás to hluboce zasáhlo, protože jsme pro ni vždy chtěli jen to nejlepší. Na druhou stranu musím ale říct, že se mi i trochu ulevilo. To, jak žila, jak se k nám chovala a co jsme si s ní prožili, bylo šílené. Teď v sobě mám sice hluboký smutek, který nikdy nezmizí, ale už nežiju v každodenním stresu.

Dominika
Na našeho vytouženého chlapečka jsme se strašně těšili. Jenže na samém konci těhotenství se něco šeredně zkomplikovalo a já porodila Honzíčka mrtvého. Nejhorší pocit, jakým jsem kdy prožila. Alespoň trochu mi pomohla skutečnost, že mi lékaři umožnili se s miminkem rozloučit, dali mi tolik času, kolik jsme s přítelem potřebovali. Ale je to strašné. Devět měsíců se těšíte, až toho malého človíčka konečně poznáte. A on ani jednou nezakřičí. Ještě horší to bylo, když jsem přišla z porodnice domů a viděla nachystanou postýlku, kočárek a všechno. Přítel druhý den všechno schoval, abych to neměla na očích. Vyrovnat se s danou situací mi pomohla skupina na internetu, kde se maminky svěřovaly s podobnými ztrátami ve svém životě. S jednou z nich jsem si začala psát, spřátelily jsme se a navzájem se svěřovaly se svými pocity.

Libuše
Mé dceři zjistili ve třiceti rakovinu prsu. Bohužel mělo všechno rychlý spád a nemoc se nepodařilo vyléčit. Sledovat, jak před očima chřadne a umírá, bylo to nejhorší, co jsem zažila. Snažila jsem se před ní být statečná a nebrečet, ale bylo to příšerně těžké. Člověk by neměl pochovávat své vlastní děti. Těšila jsem se, jak budu sledovat její cestu životem, na svatbu, vnoučata a teď je pryč. Uplynul rok od jejího pohřbu a pořád beru antidepresiva. Často se mi stává, že vezmu bezmyšlenkovitě mobil do ruky a chci jí zavolat. Pak si uvědomím, že nemůžu. Nejvíc mi pomáhá pracovat a pořád nějak zaměstnávat hlavu.

MUDr. Naděžda Špatenková vytvořila pro Centrum pro rodinu a sociální péči Desatero pro pozůstalé rodiče. V něm radí, jak překonat to nejhorší období.

1. Zapojte se do přípravy pohřbu.
2. Věnujte pozornost tomu, co jíte.
3. Zachovejte, pokud možno, normální režim.
4. Posuďte svůj zdravotní stav.
5. Hovořte o zemřelém dítěti.
6. Dovolte si truchlit.
7. Udělejte si čas na truchlení.
8. Dovolte si zlostné pocity.
9. Dovolte druhým, aby vám pomáhali.
10. Nebojte se vyhledat pomoc.

Pro pomoc se můžete obrátit buď na Centrum pro rodinu a sociální péči, nebo například na organizaci Dlouhá cesta.

Zdroje: respondentky redakce, Centrum pro rodinu a sociální péči

Čtěte také: