Ve svém životě jsem se s čímsi francouzským setkala 3x. Poprvé to bylo ještě na základce, kdy jsem měla dvě úžasné kamarádky (naše přátelství i přes spoustu km, které nás dělí, trvá dodnes) - dvojčata. A tahle dvojčata měla tu čest přivítat u sebe doma, v rámci výměnného pobytu, dvě francouzské školačky. Tuším, že u nich byly jen několik dnů, ale i za tu dobu jsem z nich nebyla zrovna nadšená. Dávaly nám, Čechům, značně najevo, že ony jsou někdo... :-(
To mě docela namíchlo. Odmítly používat jiný jazyk než svůj mateřský. A to i přes to, že jedna se učila angličtinu o rok déle než já - přitom neuměla žbleptnout skoro nic. Druhá se učila němčinu (o 2 roky déle než moje kamarádky) a taky jí to zrovna nešlo. Takže jak asi tušíte, domluva s nimi skoro žádná. Docela jsme si všichni oddychli, když zase obě odjely.

Další můj kontakt s Francií byl na začátku střední, kdy jsem si začala dopisovat s jednou francouzskou dívkou. Komunikovaly jsme v angličtině a naše dopisování nám vydrželo skoro 6 let. Nikdy jsem se s Florence (tak se jmenovala) nesetkala, a i přes to jsme si byly hodně blízké - moc jsme si rozuměly.

No a poslední francouzské setkání bylo vloni při letu do Dominikánské republiky, kdy jsme přesedali na pařížském letišti Charles de Gaulle. Z toho mám celkem smíšené pocity. Jednak proto, že na tu cestu jsme vstávali ve 2 hodiny v noci, takže jsme do Paříže přiletěli unavení a nevyspalí. Pak jsme měli před sebou skoro 8 hodin čekání na další let - venku lilo jako z konve a byla hrozná mlha, takže na to, že bychom si vzali taxi a alespoň si jeli dát kafíčko a mrknout na město, jsme neměli ani pomyšlení. Navíc nám toto letiště přišlo hrozně nepřehledné - všechny cedulky a směrovky pouze ve francouzštině, takže i WC jsme hledali skoro půl hodiny. :-) Naštěstí jsme ho našli včas... Ale co bylo pozitivní z této cesty, to byla krásná černoška, která nám pomohla najít terminál, který jsme hledali. Anglicky sice moc neuměla, ale moc se snažila, byla moc milá a pomohla. A pak mě taky nadchl oběd, který jsme si v jedné letištní restauraci dali - francouzské bagety a sýry jsou opravdu vynikající.

Ale i přes většinu negativních „setkání" s čímkoliv francouzským je mým snem Francii - nejraději Paříž - navštívit a přesvědčit se o opaku. Vždyť proč by se jinak říkalo, že je Paříž tak nádherná a emotivní...
                                                                                                                                                                                                                            Helen13

Snad to napočtvrté vyjde a uděláte si trochu lepší obrázek... :-)
Ale výměnné pobyty, to je kapitola sama pro sebe. Absolvovala jsem tohle martyrium několikrát (co by člověk neudělal pro svoje vlastní  potomky, aby jim umožnil podívat se do Francie) a pokaždé jsem to vydržela jen s vypětím sil. Ty francouzské dívenky většinou nebyly ani tak nafoukané, jako spíš hrozně uzavřené a nekomunikativní. Já jsem nerozuměla jim, ony mně (přestože jsem na střední mívala z frániny jedničku :-), nechtěly skoro nic jíst (když jsme chtěli, aby neumřely hlady, museli jsme je vzít do McDonalda) a nedávaly najevo žádná přání ani pocity. A to jsme ještě dopadli dobře, někteří jiní rodiče vyprávěli, že „ta jejich" celé dny brečí. Ovšem stálo to za to. Následný pobyt našich dětí ve francouzských rodinách byl prostě k nezaplacení, za týden se tam naučily víc než za mnoho let školní docházky.

Reklama