Narodila se v roce 1919 a jako třináctiletá se přihlásila v roce 1932 do prvního veřejného konkurzu v dějinách československé kinematografie k připravovanému filmu Před maturitou. Konkurz byl mimořádnou událostí a stal se odrazovým můstkem pro mnohé budoucí osobnosti filmového světa. Režisérem tohoto filmu ze školního prostředí byl spisovatel Vladislav Vančura, sám velký milovník filmu.

Věra se sice hlásila do komparzu, ale díky fotogenickému zjevu byla vybrána do jedné z hlavních rolí. Na konkurzu tvrdila, že je jí šestnáct, a podle záběrů z filmu, kde hraje sextánku Martu, tam opravdu nevypadá jako třináctileté děvčátko. V souvislosti s tímto filmem bývá občas zpochybňováno její datum narození. Nicméně i přes tyto pochybnosti se žádné jiné datum nikde neuvádí, a navíc se objevuje i v bakalářské práci z roku 2009, kterou o své babičce Věře Gabrielové napsal její vnuk, umělecký fotograf Gabriel Fragner, tehdy student Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. A kdo už by to měl vědět lépe než člen její rodiny?

Věra vyrůstala se svou starší sestrou v rodině inženýra státních drah. Klidné dětství bylo narušeno smrtí otce, který zemřel na zápal plic. To bylo Věře deset let. Pak děti vychovávala jen sama matka, která pracovala na poště. Po absolvování pěti tříd obecné školy byla Věra přijata ke studiu na pražské státní reálce. Studovala se skvělými výsledky, kromě toho hrála divadlo v ochotnickém školním souboru, a navíc dělala i manekýnku pro fotografa Jana Lukase anebo pro Ateliér OKO. Díky účinkování ve filmu se ocitla v intelektuální společnosti začínajících mladých umělců – literátů, malířů, sochařů a fotografů. A brzy kouzlu fotografie podlehla i ona sama. Fotografování se stalo její vášní. Z reálky přešla v roce 1935 na fotografické oddělení Státní grafické školy, kde byla žačkou J. Ehma a J. Funkeho. Mistrovskou třídu absolvovala 1938.


Škola základ života - Hodina němčiny na gymnáziu - v této ukázce vystupuje Věra jako šprtka Máňa Hájková

Na konci studia dostala v roce 1938 nabídku k účinkování ve filmu Škola základ života, který vznikl podle stejnojmenné divadelní hry a humoristického románu Jaroslava Žáka. A opět to byla role studentky, tentokrát septimánky Máni Hájkové. Ve své třetí a zároveň poslední roli dívky Lidušky se objevila v roce 1938 v dramatu Soud boží.


Škola základ života - Co je štěstí? I v této ukázce vystupuje Máňa Hájková

V době studií na Státní grafické škole, která měla skvělé renomé, a krátce po studiích vznikaly Věřiny nejznámější a nejkrásnější fotografie. Na mnoha je patrný vliv jejích tehdejších učitelů. Fotografování bylo v té době více mužskou záležitostí. Tento obor nebyl ve třicátých letech pro dívku tak obvyklý. Věra fotila např. sklo a květiny, tvořila reklamní snímky, portréty, reportážní fotografie. Bohužel mnoho snímků se nedochovalo. Malá část je v archívu Uměleckoprůmyslového muzea nebo v rodinném archívu.


Škola základ života - Nedbalý, líný, neprospívá

Své nejlepší práce vystavovala Věra v říjnu 1939 na již výše zmiňovaném Topičově salonu, kromě toho se tam na mnoha fotografiích Jana Lukase objevovala i jako modelka. Byla to první výstava této avantgardní skupiny. „Sedm v říjnu“ dostala název podle měsíce, kdy došlo k první výstavě, a podle tehdejšího počtu členů. Patronem výstavy byl známý sochař Vincenc Makovský, s nímž se Věra, jediná zde zastoupená žena, znala a přátelila delší dobu.


Z filmu „Soud boží“.  Foto: Youtube

Jenže na počátku roku 1940 ji neprozřetelně Vincent Makovský, který ji podle všeho platonicky miloval, seznámil se svým přítelem, uznávaným funkcionalistickým architektem a výtvarníkem Jaroslavem Fragnerem. No a za něj se Věra na podzim téhož roku provdala.

A brzy se jí totálně změnil život. Občas sice pomáhala vytíženému manželovi jako asistentka, ale stala se z ní především obětavá manželka a hlavně maminka. Rodina, pro niž architekt Fragner navrhl a postavil krásnou vilku ve středočeské obci Nespeky, se v krátkém čase rozrostla o tři syny - Jaroslava, Tomáše, který se stal později po otci architektem, a Benjamina, historika architektury.
Nejstarší chlapeček, kterému říkali Jašík, byl odmalička vážně nemocný (diagnóza se nikde neuvádí), a tak Věře nezbylo než pověsit svou kariéru fotografky (či herečky) na hřebík. Realizovala se už jen focením své rodiny a přátel. Svým dětem ale nádherně zdokumentovala jejich dětství.


Z filmu „Soud boží“. Foto: Youtube

Protože chtěla svému nemocnému nejstaršímu synkovi umožnit získat maturitu, spolu s ním vystudovala v letech 1956–59 střední školu pro pracující. V pozdějších letech se snažila ještě k focení vrátit. Získala zajímavé místo fotoreportérky časopisu Květy, jejíž redakce uvítala její konexe se známými výtvarníky. Jenže tato práce se neslučovala s péčí o nemocného syna, a tak se jí Věra musela po dvou letech vzdát.
Na pedagogické fakultě pak absolvovala kurz pro vzdělávání učitelů národních škol. Nikdy však neučila, opět kvůli synovi pracovala v méně náročných profesích – jako odborná pracovnice Pedagogického muzea J. A. Komenského, zabývající se dokumentární fotografií, nebo jako asistentka Výzkumného ústavu pedagogického.


Ukázky reklamní fotografie Věry Gabrielové. Foto: Youtube

O nejstaršího syna nezištně pečovala až do jeho smrti v roce 1989. To už jí bylo sedmdesát, na nové začátky bylo pozdě. Musela to být mimořádně silná, statečná a obětavá žena, s níž se osud vůbec nemazlil. Nestěžovala si. Jednoznačně se ale rozhodla, a místo kariéry raději vytvořila spokojený domov svým dětem i manželovi.
Tato obdivuhodná žena zemřela v roce 2002…

Na našem webu jste si mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách:

Reklama