Kolegyně onemocněla, a tak Jana odjela na pracovní schůzku do sousedního města místo ní. S obchodní partnerkou se sešla na snídani v jednom z menších hotelů. Když odtud ale odcházela, čekal ji šok. U výtahu potkala svého tchána. Stál tam v objetí mladé blondýny a právě se líbali. Chtěla se nenápadně vytratit, ale zahlédl ji dřív, než to stihla.
„Přiběhl ke mně celý vytřeštěný a blekotal, že vůbec o nic nejde. Prý to bylo jen výjimečně, hloupý omyl a bla bla bla. Prostě trapné vykrucování se z jasné nevěry. Nakonec mě prosil, div ne na kolenou, abych o tom nikomu neříkala,“ popisuje prekérní situaci Jana, která tchánovi svou mlčenlivost nakonec slíbila. I když si tím jistá vůbec nebyla.
Zdroj foto: Shutterstock
Od té chvíle ji hryže svědomí. Má to přece jen říct své tchyni, aby měla jasno, komu doma dělá stoprocentní servis? Svěřit se alespoň svému manželovi, ať to břímě neleží jen na ní? Nebo se do toho nemá plést a raději dál dělat, že se nic nestalo? Na všechny ty otázky zatím nenašla odpověď. Proto se snaží setkání s příbuznými co nejvíc vyhýbat.
„Při první návštěvě po tom trapasu bylo na tchánovi vidět, jak je nervózní. Když jsem ale mlčela, dost se mu ulevilo. Dokonce na mě spiklenecky mrknul, z čehož se mi udělalo dost šoufl. A dělá to doteď, při každém setkání. Doufám, že jeho syn nebude po něm, po slizounovi,“ oklepává se Jana.
Nový komentář
Komentáře
Klidně bych to řekla minimálně manželovi. Tchyni asi přímo ne, to si nejsem úplně jistá. Ale manželovi zcela určitě. A žádného spiklence bych nehrála. Lhát neumím a nelžu, takže si vlastně ani neumím představit, že by mne někdo podezdříval, že jsem si to vymyslela. A na nějaké mrkání by následovala dost vzteklá reakce. Řešení s podvodníkem bych nechala na manželovi, ale nikdy bych nikoho nekryla.
Je to jejich věc, jsou dospělí. Mlčela bych...
Co oči nevidí, srdce nebolí. Tchyni ani slovo, manželovi snad raději taky ne. Aspoň si ten proutník bude příště dávat větší pozor. Čímž ovšem neříkám, že nevěru schvaluji, jen vybírám možnost menšího zla.
K předchozímu komentáři snad ani není co dodat - snad jen jednu drobnost. Vadilo by mi, že mne tchán považuje za nějakého svého tichého spojence, tak bych mu při nejbližší vhodné příležitosti sdělila něco ve stylu "mé mlčení není souhlas a ještě jednou na mě mrkneš, vysypu to všechno". To bych samozřejmě neudělala, poněvadž jsem moc líná na vztahová dramata, ale to on nemusí vědět.
Ach jo, že se ti lidi nepoučí. Svět je malej a náhoda je blbec. Stohy podobných příběhů. S milencem/milenkou se neobjímáme a nelíbáme na veřejném místě. Ano, chodba hotelu je veřejné místo. Ani v tom výtahu není bezpečno, může tam být kamera. Jsme-li přistiženi, nic nevysvětlujeme, tváříme se, jako že nic, že se neděje vůbec nic zajímavého, běžná věc, toto. Na přímý dotaz sdělíme, že dotyčná slečna je dcera nejlepšího přítele z dětství, které je pán téměř otcem, takže objetí a polibek je nevinného charakteru a nevím, čemu se kdo diví. Zásadně nezouzáme ve stylu "nikomu to neříkej", to je napůl přiznání. Ať si to vykládá komu chce, jsou to jen řeči. Její slovo proti jeho. Důkazy nula. Ostatně u toho výtahu vůbec nemusel být tchán, ale jeho bratranec, který předevčírem přijel z Afriky. Rodinná podoba. No a v neposlední řadě do toho Janě absolutně nic není. Jediná nevěra, o kterou se má člověk starat a hryzat ho svědomí, je jeho vlastní, tedy pokud on sám je někomu nevěrný. Veškeré jiné nevěry dalších lidí, kamarádek příbuzných, sester či bratrů, kolegů, sousedů a zbytku světa nejsou jeho věc a nemá do nich strkat nos.