Náboženství - křížem krážem

"Máme právě dost náboženství na to, abychom se nenáviděli, ale ne dost na to, abychom se navzájem milovali."
Jonathan Swift

"Mám své vlastní náboženství. Je to velmi osobní věc a s jinými o něm hovořit nebudu."

Určitě si právě tyto dvě věty řekla řada z vás (soudím, podle příspěvků pod předchozími články tohoto seriálu - pozn. red.) a nelze jen souhlasit . 
Pravda - náboženství je velmi osobní věc.
Prakticky od narození nám rodiče a příbuzní vštěpují do mysli náboženské nebo etické představy, v jejichž důsledku se obvykle držíme náboženských ideálů svých rodičů a prarodičů. Dá se říci, že náboženství se na mnoha místech světa stalo takřka věcí rodinné tradice.

K čemu to vede?

V mnoha případech nám naše náboženství vlastně vybírá někdo jiný. Je to prostě otázka místa a doby narození.
Historik Arnold Toynbee příslušnost jedince k určité víře charakterizoval takto: "Je určena zeměpisnou náhodou místa narození."

Narodili-li jsme se tedy v Itálii nebo Jižní Americe, pravděpodobně jsme moc na vybranou neměli a jsme vychováváni jako katolíci. Jestliže je našim místem narození Indie, stali jsme se automaticky hindy, v případě Pandžábu asi sikhy. Jestliže jsou naše rodiče z Pákistánu, budeme zřejmě muslimy. No a jestli jsme se narodili v posledních desetiletích v socialistické zemi, neměli jsme, možná, na vybranou a byli jsme vychováváni jako ateisté.

Společný znak: Většina náboženství sice má soubor článků víry neboli nauk ale ty často mohou tvořit velmi složitou teologii přesahující chápání průměrného laika. Přesto - v každém případě platí zákon příčiny a následku.

Náboženské učení by mělo ovlivňovat osobnost a běžné chování každého věřícího. 
Vytváří ale náboženství laskavější lidi?

Světové dějiny nás vedou k zamyšlení a k otázce, jakou úlohu hrálo náboženství v mnoha válkách, které ničily lidstvo a působily nepředstavitelné utrpení. Proč tolik lidí zabíjelo a bylo zabíjeno ve jménu náboženství? Křižácké výpravy, inkvizice, konflikty na Středním východě a v severním Irsku, vraždění mezi Íránem a Irákem, srážky hindů a sikhů v Indii - každý myslící člověk si musí klást otázky ohledně víry a etiky a SMYSLU náboženství!

Trochu málo z historie:

Dějiny náboženství jsou stejně staré jako dějiny člověka samotného. Potvrzují to archeologové i antropologové. I v nejprimitivnějších (nevyvinutých) civilizacích se nalézají doklady nějaké formy uctívání. Podle Encyclopaedie Britannica učenci zjistili, že nikdy nikde neexistoval lid, který by nebyl v nějakém smyslu nábožný!.

Kromě toho, že je prokazatelně starobylé, vyskytuje se náboženství také ve velké rozmanitosti. Lovci lebek v džungli na Borneu, Eskymáci v zamrzlé Arktidě, kočovníci v saharské poušti, měštští obyvatelé světoznámých metropolí - každý lid a národ na zemi má svůj způsob uctívání.

Odkud tedy pocházejí všechna náboženství? Jsou mezi nimi nápadné rozdíly i podobnosti - vznikla nezávisle na sobě nebo z jednoho zdroje?

Když dojde na otázku původu, lidé z různých náboženství myslí na jména jako Mohamed, Buddha, Konfucius a Ježíš - téměř v každé náboženství můžeme najít ústřední postavu, které se připisuje zásluha na ustanovení "pravé víry". Někteří byli reformátoři, jiní moralističtí filosofové, opět jiní nesobečtí lidoví hrdinové. Mnozí zanechali spisy nebo výroky, jež položily základ nového náboženství. Během času se pak to, co říkali a dělali, přikrašlovalo, rozvádělo a dostávalo mystický nádech. 

Například podle dějin, byl Buddha knížetem, který byl otřesen utrpením a žalostnými poměry, jež kolem sebe nalézal ve společnosti ovládané hinduismem. Buddhismus byl tedy výsledkem toho, jak hledal řešení mučivých problémů života.
Podobně byl Mohamed velmi znepokojen modlářstvím a nemravností, jež viděl ve zvyklostech kolem sebe. Později prohlašoval, že obdržel od Boha zvláštní zjevení, jež vytvořila Korán a stala se základem náboženského hnutí islámu.
Protestantismus vyrostl z katolictví v důsledku reformace, jež začala počátkem 16. stol., když Martin Luther protestoval proti tehdejšímu prodeji odpustků v katolické církvi. 

Zaostřeno na náboženství. Věda?

Studium původu a vývoje náboženství je poměrně nový obor. Lidé po staletí přijímali náboženskou tradici do níž se narodili a v níž byli vychováváni a spokojili se s výklady zděděnými po předcích. Při omezených možnostech cestování a výměny myšlenek si málokdo vůbec uvědomoval, že jsou i jiné náboženské soustavy.

Až během 19. stol. se obraz začal měnit. Intelektuálními kruhy se rozlétla teorie evoluce, a mnozí začali zpochybňovat ustálené soustavy - včetně náboženství. Na scéně se objevilo spoustu teorií a každý badatel odporoval těm ostatním (z principu). Někteří však dospěli k důležitým závěrům.

Např. anglický antropolog Edward Tylor předložil teorii běžně nazývanou animismus. Naznačil, že zkušenosti jako sny, vidění, halucinace a neživost mrtvol vzbudily v primitivních lidech představu, že je tělo obýváno duší (latinsky anima). Podle této teorie časté sny o zemřelých vyvolaly domněnku, že  duše po smrti dále žije, opouští tělo a bydlí na stromech, skalách, řekách atd. Náboženství podle tohoto vědce vzniklo po té tím, že lidé začali tato výše uvedená místa uctívat.

Dokonce i proslulý rakouský psychoanalytik Sigmund Freud se ve své knize Totem a tabu pokoušel vysvětlit původ náboženství.
Věrný svému povolání vysvětloval, že nejranější náboženství vyrostlo z takzvané otcovské neurózy. Podle jeho teorie platilo v primitivní společnosti totéž, co u divokých koní a skotu - otec dominoval klanu. Synové, kteří otce nenáviděli a zároveň obdivovali, se vzbouřili a otce zabili. Aby získali jeho moc - oběť snědli. Později - z výčitek svědomí vymysleli obřady a rituály k usmíření svého činu. Z postavy otce se tak stal Bůh, z obřadů a rituálů nejranější náboženství a z pojídání zabitého otce tradice svatého přijímání..

Pocházejí tedy všechna náboženství z jednoho zdroje?

Odpověď můžeme dostat stejným způsobem, jako získali jazykovědci odpovědi ohledně původu jazyků. Tím, že se jazyky postaví vedle sebe a pozorují se jejich podobnosti, může etymolog sledovat jazyky zpět až k jejich zdroji. Podobně vedle sebe můžeme postavit různá náboženství a zkoumat jejich nauky, legendy a rituály, obřady, instituce atd. a vidíme, že existuje nitka společné totožnosti, i přesto, že se náboženství od sebe, povrchně vzato, velmi liší. Zbavíme-li je příkras a dodatků (pozdějších), odmyslíme-li si rozdíly vyplývající z podnebí, jazyka, zvláštních podmínek, je úžasné, jaká podobnost vychází najevo.

Základní znaky nejrozšířenějších světových náboženství:

V zemích, kde se pěstuje hinduismus, často uvidíte lidi konat púdžu - obřad, k němuž patřívají oběti bohům v podobě kokosových ořechů, květů a jablek. Kněz nanáší věřícím na čelo tečku žlutého barviva - tilak. Milióny lidí se také každý rok scházejí k řece Ganze, aby se očistily jejími vodami.

V katolických zemích uvidíte lidi, jak se modlí v kostelech a katedrálách s křížkem nebo růžencem v ruce. Kuličky růžence se používají k počítání modliteb předkládaných v oddanosti Marii. Podle černého oblečení lehce rozpoznáme jeptišky a kněze.

V protestantských zemích je záplava modliteben a kostelů a farníci se v neděli zpravidla oblečou do slavnostního oblečení a shromáždí se, aby zpívali nábožné písně a vyslechli kázání. Jejich duchovní často nosí černý oblek a zvláštní kněžský talárek.

V islámských zemích uslyšíte hlasy muezzinů, muslimských vyvolavačů, kteří pětkrát denně vyzývají věrné k salátu v minaretech (obřadné modlitbě). Na Svatý korán pohlížejí jako na svatý islámský spis. Podle islámské víry byl zjeven Bohem a předán prorokovi Mohamedovi skrze anděla Gabriela v sedmém stol. n. l.

Na ulicích budhistických zemí jako znamení zbožnosti vidíme mnichy v šafránovém, černém nebo červeném rouše. Věkovité chrámy se sochami usměvavého Buddhy dokazují starobylost této víry.

Šintoismus, který je uznáván hlavně v Japonsku, vstupuje do každodenního života rodinnými oltáříky a oběťmi předkům. Japonci se neostýchají modlit za nejsvětštější věci - třeba úspěch při zkouškách ve škole.

Pokračování příště

Čerpáno z knihy Lidstvo hledá Boha, zpracovala: