Na výchovu psů, stejně jako na výchovu dětí, je odborníkem každý druhý. Alespoň si to jedinci, kteří přečetli Dášenku a možná ještě tak Bílého tesáka obvykle myslí. Ale pravdou zůstává, že ani ti skuteční „profíci“ se často neshodnou v tom, jak psy (a děti ostatně také) správně vychovávat. Velmi obecně by se daly výchovné postupy rozdělit do tří kategorií.

Parfosní výcvik
Takzvaný parfosní výcvik, jak lze z názvu soudit, se užívá především v myslivosti, ale hojně také ve služební kynologii. Je to v podstatě metoda založená na poznatcích I. P. Pavlova - operuje s opakováním až drilem a je založena na takzvaném „pozitivním posilování“ žádoucích a trestání nežádoucích reakcí. Jeden příklad za všechny - řekneme psovi sedni, a tahem vodítka a tlakem ruky ho uvedeme do žádané pozice. Pak ho pochválíme. To opakujeme tak dlouho, dokud zvíře nepochopí, co od něj chceme.

Mezi výhody této metody patří dosažení přesné a spolehlivé poslušnosti - psi cvičení touto metodou obvykle „šlapou jako hodinky“, protože se jim jednotlivé povely takříkajíc „dostanou pod kůži“. Nevýhodou je především to, že tuto metodu by neměli používat začátečníci - rozhodně ne bez odborného vedení - řada používaných donucovacích prostředků může, je-li zvolena špatně a necitlivě a není-li dostatečně podpořena odměnou, vyvolat u psa odpor k výcviku, ba dokonce i k majiteli.

Škola hrou
Poslední dobou k nám především z USA proudí řada publikací o výchově hrou. Jedná se o metodu, při níž využíváme prakticky pouze pozitivního posilování - pokud vůbec trestáme, tak tím, že si se psem odmítneme hrát, maximálně ho na chvíli umístíme „na samotku“ - do přepravky, kotce a pod. Škola hrou se používá především při běžné výchově psa a pro různé formy sportovní kynologie, v USA i pro služební kynologii.

Touto metodou nacvičíme povel „sedni“ tak, že psovi ukážeme oblíbenou hračku v pozici, která ho pokud možno donutí si sednout. Opakujeme povel, a jakmile pes usedne, hračku mu vydáme (hodíme, potaháme se o ni...). Jednoznačnou výhodou této metody je to, že rozvíjí vztah mezi majitelem a psem, zvíře výcvik bere jako hru a miluje ho, nedochází ke konfliktním situacím, proto je tato metoda vhodná i pro méně sebevědomé majitele. Nevýhodou je ne vždy stoprocentní poslušnost a především u tvrdohlavějších a dominantnějších psů zkrátka nemusí tato metoda „zabrat“.

Etologická metoda
Etologická metoda se v podstatě používá jako nadstavba k oběma výše uvedeným. Jde o to, že se se psem snažíme komunikovat jeho řečí - používáme takové tresty a odměny, kterým pes na základě svých instinktů a rané socializace u matky přirozeně rozumí, a co nejvíc operujeme s přirozeným chováním zvířete. V případe povelu „sedni“ například slůvko opakujeme vždy, když si pes sedne - odměnou může být intonace hlasu i nějaká ta „kořist“, kterou zvířeti vydáme.

Výhodou této metody je její přirozenost - obzvláště takzvaná „primitivní“ plemena na ni reagují velmi dobře a dají se tak převychovat i psi jinak takzvaně „zkažení“ - nereagující v důsledku negativních zkušeností na jiné postupy. Nevýhodou je, že tato metoda vyžaduje poměrně dobrou znalost etologie - psího chování, pravidel smečky apod. V praxi jsou tak z ní používány obvykle jen určité „triky“ (viz tento článek).

Další poněkud absurdní nevýhodou je nepochopení ze strany veřejnosti. Skutečnost, že se na vás dívají jako na blázna, když na svého psa vrčíte a kňučíte, ještě není ničím proti tomu, když se na vás nějaký „znalec Dášenky“ oboří, jak můžete zacházet s tím pejskem tak „surově“ ve chvíli, kdy se svému svěřenci zakousnete do krku, popadnete ho „za flígr“ a zatřepete s ním, nebo si ho „naválcujete“ pod sebe, zakleknete ho a zle na něj vrčíte... Že při tom zvíře fyzicky nijak netrpí (to totiž vůbec není účelem) a že součástí „mezipsí“ komunikace je mimo jiné i zastrašování, takže při potrestání svého svěřence musíte vypadat co „nejhrozivěji“, si obvykle tito samozvaní ochránci zvířat neuvědomují.

Často pak dochází ke komickým situacím, kdy na vás nějaký takový „specialista na výchovu srolovanými novinami" nepříčetně ječí, zatímco vy se pokoušíte svým psům naznačit, že v „lidské" smečce není úplně rozumné ho za to pokousat a že jako vůdce smečky budete konfliktní situaci řešit sami a nepotřebujete k tomu jejich pomoc. Protože plně v souladu s teritoriálním chováním smečky vaši psi čekají jen na to, až „vystartujete" vy, aby se přidali a agresivního vetřelce „ztrestali".

Zdroje: Mikulica, V. - Poznej svého psa, www.psycholog-psu.com, www.nationalgeographic.com

Jaká metoda výchovy psa nejvíc vyhovuje Vám? Máte nějaké zkušenosti z „cvičáků“? Vrčíte na svého miláčka? Štěkáte na něj? Kousla jste ho už někdy? Máte nějaké negativní zkušenosti s reakcemi „veřejnosti“?

Reklama