Na vlastní kůži: Staňte se strážníkem!

„Čeká tě adrenalin, nebezpečí, zábava, příspěvky na bydlení, stravování, ubytování i pracovní smlouva na dobu neurčitou.“ To hlásají náborové letáky pražské městské policie. Nejdřív ale musíte projít vyřazovacími testy.

Podmínkou je české občanství, věk nad 21 let, minimálně výuční list, tělesná, duševní i zdravotní způsobilost, čistý trestní rejstřík a spolehlivost. „Pokud od vás obdržíme vyplněný dotazník a uvedené údaje budou v souladu s požadavky, které jsou stanoveny, zašleme vám do deseti dnů pozvánku s termíny fyzických a psychologických testů,“ vyzývaly mě webové stránky patřící pražské městské policii. A tak jsem to zkusila.

Nástup!!!

Pozvánka přišla přesně v termínu. Jako první jsem měla absolvovat fyzické testy. Nástup v pravé poledne ve cvičebním úboru a s občanským průkazem ve středisku vzdělávání městské policie v Praze na Proseku. Jsem zde přesně. Hledám aspoň dvacetičlennou smíšenou skupinu uchazečů, ale nacházím jen sedm nažhavených mladíků od 21 do 28 let pokuřujících před šatnami. Moji konkurenti.

Všichni na mě nevěřícně zírají a nechci domyslet, co se jim honí hlavou. Řekla bych, že zhruba tohle: „Proboha, co tady dělá tahle ženská? Té už dvacet není hodně dlouho. Snad nechce ve svém věku začít strkat lístky za špatné parkování za stěrače?“ „Ahoj, tak co, trénovali jste?“ Snažím se být přátelská, ale moc to nezabírá. Generační propast je moc velká, a tak se ozývá jen nejisté bručení, že moc ne, jen trochu a pouze některou disciplínu. A tak už raději mlčím a podle pokynů se jdu převléknout do dámských, úplně opuštěných šaten.

Skříňky zamknout nejdou, a tak nacpu oblečení do tašky a jdu se seřadit před tělocvičnu. Tam už čeká vedoucí výcviku, starší policista se dvěma mladými, z posilovny nabouchanými asistenty. Mluví k nám pomalu a všechny pokyny několikrát opakuje, což ve mně asociuje vtipy s tématikou inteligence policistů. Asi s jistými komunikačními úskalími počítají i tady. Později se ukáže, že oprávněně, ale možná je vše zapříčiněno nervozitou ze zkoušek. Vedoucí si zapisuje údaje z občanek a nahlas se nás ptá na věk. Po mém sdělení ani on nedokáže zakrýt překvapení. Jsem taky jediná, které se rozhodne vykat. „Mladá paní, cennosti si můžete zamknout do téhle skříňky, zujte si boty a pojďte do tělocvičny. Pro ostatní platí totéž,“ velí poté, co nám všem rozdá vesty s čísly od jedničky do osmičky. Já mám číslo sedm. 

Člunkový běh

Podlahy několika cvičebních sálů jsou pokryty mozaikou gumových podložek, proto ty bosé nohy. Dozvídáme se, že jeden čtverec stál ministerstvo pět tisíc, a tak máme být opatrní. Seřazujeme se do řady podle čísel, proti nám stojí vedoucí s asistenty. Pátravě si nás měří, zřejmě odhadují, s kým budou mít v budoucnu tu čest spolupracovat.

Osmička vedle mě je tak nervózní, že se jí řinou kapky potu z čela a ona přešlapuje jak na žhavých uhlících. Asistent přináší dva těžké medicimbaly, které staví na začátek a konec vyznačené dráhy do vzdálenosti deseti metrů od sebe. Naším úkolem je proběhnout čtyřikrát za sebou v „osmičkách“ mezi nimi za co nejkratší čas. Běží vždy jeden, ostatní se dívají. „Dejte do toho úplně všechno, záleží na rychlosti,“ nabádá nás vedoucí výcviku a mačká stopky. Jednička je opravdu jednička. Namakaná stehna a bicepsy na rukou jak lodní provazy rozehrají koncert naprosté synchronizace. Za pár vteřin probíhá cílem a ostatní jen závistivě vydechují. „Jó, dobrý! Teď se zařaď a neruš,“ velí jeden z asistentů, když se kolem hrdiny začnou shlukovat někteří mladíci. Hubení jak tyčka, mohutní a neohrabaní jak medvěd, žádný druhý sportovec už mezi nimi evidentně není. Vybíhá dvojka, trojka…

Začínám se bát, srdce mi tluče až v krku. „Proboha o nic nejde, vždyť je to úplně jedno jak poběžíš,“ honí se mi hlavou, ale přece jenom ctižádost a strach z toho, že se ztrapním, jsou silnější. Vždyť se všichni dívají, jsou to chlapi a k tomu nejméně o patnáct let mladší než já!!!

A tak vybíhám zcela ochromená, vykružuji osmičky, dotýkám se míčů… jednou, dvakrát… konec. Až teď mi došlo, že spíš než na rychlost jsem dbala na to, jak při tom vypadám. Takže trapas, všichni si o mně myslí, že jsem stárnoucí fiflena. 

Cvičební sestava s tyčí

Krčím se na konci řady, raději se nikomu ani nedívám do očí. Musím přece ten komplex z věku a pohlaví překonat!!! A tak hrdě zvedám hlavu právě včas, abych zaznamenala asistenta s dřevěnou tyčí předvádějícího další požadovaný úkon. Tyč drží oběma rukama za zády, překračuje ji, pak se kolíbkou zhoupne na podložce, provléká nohy a zvedá se do pozoru. Jednoduchou sestavu předvádí několikrát za sebou, mladíci zírají a snaží se pochytit pořadí cviků. „Tak kdo jde první?“ Vybízí vedoucí a netrpělivě přehazuje stopky z jedné ruky do druhé.

Hlásí se jednička. Maká jak o život, jde o to, za jak dlouho dokážete sestavu pětkrát zopakovat. Asi je rychlý, čas se ale nedozvíte, ten je pouze pro potřeby policie. „Tak kdo jde další?“ Vybízí nás šéf, ale nikdo se nehlásí. Je to proto, že žádný z uchazečů stále nemůže přijít na kloub pořadí cviků. „Co teď?“ Bezradně se ptá hromotlucký otesánek asistenta a ten mu trpělivě pomáhá. Ani ostatní na tom nejsou lépe, a tak se hlásím já, abych si trochu napravila reputaci. „Vám to šlo samo, mladá paní,“ usmívá se vedoucí, když zapisuje moje skóre a podle toho usuzuji, že jsem se ze dna ponížení vyškrábala o schůdek výš.

Zbytek chlapců je však zoufalost sama. Nedokážou provléknout nohy, pletou se, trojka dokonce zakopává a přepadává na nos. „Co je na tom tak těžkého?“ Nestačím se divit a sebevědomí mi stoupá k nebesům jako přifouknuté héliem.

Sklapovačky

Následuje test síly břišních svalů. Leh, pokrčené nohy, u nich klečí někdo, kdo vám je drží pevně na zemi. Vaším úkolem je po dobu dvou minut sedat a lehat s rukama propletenýma na temeni. Jdu až jako poslední, předtím pozoruji své kolegy. Lopotí se, někdo je vyloženě děsný. Osmička po patnácti cvicích odpadává s rudým obličejem, dva medvídci jsou na tom stejně. Jednička s třemi šlachovitými konkurenty je dobrá. Určitě všichni udělali přes čtyřicet sklapovaček.

Obecní/městská policie v je orgánem obce (nikoli tedy státu jako v případě Policie ČR), který zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku v rámci působnosti obce a plní další úkoly stanovené zákonem. Nejvyšším ředitelem strážníků je starosta nebo primátor.

Být poslední asi nebylo nejchytřejší, protože se zase všichni dívají. U kolen mi klečí fešný asistent. „Teď!!!“ zavelí vedoucí a zmáčkne stopky. Sklapovačky znám a nedělají mi problém, ale když máte nohy úplně u sebe a přikované k podlaze, strašně u nich bolí v kříži. Snažím se, tentokrát mi je jedno, jak vypadám. Po dvaceti cvicích mám pocit, že mi prasknou záda. Ještě dvanáct a zůstávám ležet jak hadrový panák. „Dost!!!“ naštěstí se ozve celkem brzy potom. Dobrý, nebo špatný? Podle tabulky zjišťuji, že mám 10 bodů ze 13možných. Takže docela dobrý.

Kliky

Teď ale dochází k tomu největšímu ponížení. Nevím, čím to je, ale i když jsem celý život měla ke sportu celkem blízko, síla paží mě opustila zřejmě ještě před narozením. Tady se na plné obrátky projevil rozdíl mezi pohlavími, navíc umocněný moji neschopností. Kluci jedou jak fretky a já rudnu v koutě, protože vím, jaká ostuda mě čeká. „Tak pojďte, mladá paní, nebojte se,“ vybízí mě vlídný policista, spiklenecky mrká a přistavuje dřevěnou židli, aby mi cvik ulehčil víc než jen do klasické ženské podoby. Mám se opřít o sedátko a za chvíli jich prý mám dvacet. Opírám se o sedátko a za chvíli mám jeden. „Já kliky fakt neumím,“ vzdávám boj, protože vím, že je předem prohraný. „To jich opravdu víc neuděláte?“ kroutí hlavou spolu s oběma asistenty a sedm dalších adeptů po sobě s úšklebky tiše pokukuje jako sedm krkavců. Jasně, že mají radost a posmívají se mi. Ale já se jim nedivím, taky jsem se v duchu smála, když se bortili o tyč. Vždyť já vám to ale ještě natřu!

Běh

„Teď máte pauzu, přesně za deset minut sraz u nástěnek,“ vydá povel vedoucí výcviku a my se rozcházíme do šaten. Chvíli sedím sama na lavici a poslouchám smích mých kolegů. Sebechvála i sebekritika. Jsou docela sympatičtí, škoda, že tam nejsem s nimi. Dva přiznávají, že už testy absolvovali před dvěma lety, ale neprošli. Podle oficiálních údajů fyzické testy udělá každý čtvrtý, psychologické dokonce jen každý pátý. Ve skutečnosti by tedy měli být naši strážci elitou národa, ne? Jak to, že tomu tak není?

Za deset minut jsme u nástěnky čtyři. Tři nepochopili příkaz, někde ještě sedí s cigaretou. Vedoucí je rozladěný a posílá nás, abychom je sehnali. Za pár minut je nás šest, dva z původních poslušných chybí. Čekají před vchodem, zapomněli, že sraz byl u nástěnky. Vedoucí je naštvaný. Obcházíme komplex budov, kde na nás mává skupinka již uniformovaných policistů. Vedoucí nás vede na běžecký ovál o délce 250 metrů. Jednička už zase machruje, rozklusává se, někdo si protahuje záda, dva rambové jen nevěřícně pomrkávají, když nám vedoucí oznámí, že bychom měli uběhnout tak 8–10 koleček. „Máte na to 12 minut. Snažte se uběhnout co nejvíc,“ staví nás na start a na klín si rozkládá papír, na který nám všem bude za každé připisovat čárku. „Teď!!!!“ ozve se jak z děla a my vybíháme. Kluci začínají makat a rychle mě o dobré půlkolo předbíhají. Já vím, že na tom nejsem nejlíp s dechem, a tak raději šetřím síly.

Náš zkoušející nám hlásí každé uplynulé tři minuty a já po dvou hlášeních zjišťuji, že odpadávají dva soupeři. „Namachrovaná“ jednička(!) a jeden z medvědů. Zázračně chytám druhý dech, běžím, běžím, hoří mi obličej, ale NEDUSÍM SE! Počítám kola, ale už se mi všechno plete... „STÁT!!!!“ zařve policista a všichni zastavují. Odcházíme, já se sotva vleču, vyšlo mi, že jsem uběhla jedenáct a půl kola. Asi jsem se spletla, říkal přece, že stačí osm. Po sprše se všichni scházíme opět u tělocvičny, abychom si vyslechli ortel. „Testem prošli čtyři z vás,“ napíná nás vedoucí a vážně si prohlíží výslednou listinu a pak na přání zvědavé jedničky čte výsledky poslední disciplíny. Nevěřím vlastním uším, fakt jsem uběhla skoro tři kilometry. Na to, abych dohnala ztracené body z kliků, to však nestačí (za devět byl pouhý jeden bod), k přijetí mi chybí dva bodíky. Jeden z dalších neprošlých se rozpláče, oba medvědi jsou rudí jako světla na semaforu. „K psychologickým testům přijďte všichni, i ti, co dnes test nesplnili,“ uklidňuje nás zkoušející a my se rozcházíme k domovu či ubytovnám, které městská policie nabízí mimopražským zájemcům.

Testy odvahy, rozvahy a inteligence

U psychologických testů projde jen každý pátý. Není se čemu divit. Trvají totiž celých osm hodin a kromě schopnosti sebeovládání, rozvahy a statečnosti se zjišťuje i míra uchazečovy inteligence. A co teda ty vtipy? Že by kritérium nebylo moc přísné? „Výsledky zásadně nikomu nesdělujeme, uchazeč se do dvaceti dnů dozví pouze to, zda je přijat, či nikoli,“ říká paní na personálním oddělení a vysvětluje to tím, že by se jinak lidé chodili bezplatně otestovat a stejně by pak k policii nenastoupili. A tak se vše musí držet v naprosté tajnosti.

No, jsme přece u policajtů, ne? Takže máte-li zájem, jděte si testy vyzkoušet osobně. V případě, že projdete, vás čeká nástupní plat 11 500 korun hrubého plus dvě tisícovky příspěvek na bydlení. Máte však i spoustu výhod. Zákonem zajištěný tarifní postup až na plat 24 000 korun (státní policisté mají průměrný plat vyšší, asi 30 tisíc korun), mnoho různých odměn a bonusů, odměny k narozeninám, příspěvek na stravu, možnost dalšího studia, pětitýdenní dovolenou... Takže kdo stále neví, co se sebou, ať si sbalí rozum, tepláky a tenisky a vyrazí na nábor. Třeba to později dotáhne až na uznávaného kriminalistu, před kterým (kterou) se bude třást celá česká galerka.

Chtěla byste se stát policistkou?

^{foto: mppraha.cz}