Pomocná síla v kuchyni, práce, kterou by většina z nás vzala až v krajní nouzi. Redaktorka Eva Soukupová si vyzkoušela jednu směnu. Po osmi hodinách mytí nádobí a přípravy obloh opouštěla restauraci z posledních sil.

kuch

Všichni jsme nějak začínali. Moje kroky teď vedly tam, kde jsem začínala já. Do kuchyně, ke dřezu maloměstské restaurace Orient. Díky reality show Ano, šéfe a Na nože získalo kuchařské řemeslo zase o kousek víc atraktivity. Jelikož postu kuchaře jsem se logicky ujmout nemohla, a nechci ani hádat, jak by to dopadlo, vzala jsem za vděk alespoň pomocné síle v kuchyni. Předesílám, že kdo by čekal nechutnosti jako plivání do jídla, jak to často v různých fámách a příbězích koluje, byl by zklamán. Nic podobného jsem nepostřehla. Ze všeho nejvíc jsem tak trochu doufala, že se aspoň naučím pořádně krájet cibuli, protože to je něco, co můžu profíkům pořád závidět.

Ještě pár dnů předtím jsem ale dostala od Miloše Straky, majitele zařízení, stručnou radu: „Možná budeš pracovat i s potravinami, tak si pro jistotu zajdi pro čerstvý potravinářský lístek, jinak tě nebudu moct do kuchyně pustit.“

kuchynS lístkem v kapse jsem se podle domluvy přihlásila na odpolední směnu. Vyfasovala jsem zástěru, pantofle a několik kousků utěrek. V kuchyni už na mě čekal kuchař Martin, pomocná kuchařka Lída a hromada špinavého nádobí. Způsob, jakým jsem na něj pohlédla, neušel mému „kolegovi“ Martinovi. „Buď ráda, že tu nejsi na ranní, to bys ještě musela loupat pár kilo brambor a strouhat zelí. Ale to asi budeš muset dneska udělat stejně. K večeři čekáme zájezd nějakých Maďarů,“ zasmál se škodolibě. „No to jsem si vybrala den,“ pravím odevzdaně a nořím ruce do dřezu, abych z něj po půl hodině s odporem vybírala to, co uvázlo v sítu. Kousky knedlíků, špaget, zelí... Utřít a uklidit nádobí, napustit novou vodu. Vyčistit dřez. A tohle tvořilo většinu mojí pracovní náplně. Každé zapípání nákladního výtahu hlásilo novou dávku špinavého nádobí. Po třech hodinách jsem ho začínala proklínat. To nejhorší však mělo teprve přijít. Dorazil zájezd.

„Tak Evčo,“ houknul na mě ke dřezu Martin: „budeš nám dělat oblohy. Asi takhle,“ vzal jeden talíř, aby mi to předvedl. „Zelený,“ položil na talíř hrstku hrášku, „žlutý,“ kukuřice, „červený,“ ozdobil talíř červeným zelím. „A taky si nakrájej rajčata, salát, mrkev a papriku. Pak budu potřebovat oloupat aspoň kýbl brambor, zvládáš to?“ Věděla jsem, že budu muset, a tak jsem jen kývla a nasadila bleskovou rychlost. 

kuchynZ hrnců se kouřilo, nože klapaly o prkénka, výtah zběsile pípal a mně se v dlani udělal druhý puchýř. Nemít pohodlné boty, z pendlování mezi přípravným pultem a obřím dřezem, který připomínal spíš vanu, by se mi udělaly i na nohách.

Kdybyste se mě zeptaly, jak dlouho to trvalo, nebudu schopná odpovědět. Naprosto jsem ztratila pojem o čase. Úplně pro mě přestal existovat. Objevil se až tehdy, kdy pracovní nasazení polevilo a „shora“ přišla zpráva, že maďarský zájezd se pomalu chystá k odchodu a mně se začal ozývat tou dobou už zcela prázdný žaludek a já hlady skoro neviděla. Bylo devět večer.

Martin mě přátelsky poplácal po ramenou. „Jde ti to. Máš hlad?“ Nevím, co ze mě vypadlo za odpověď, ale tuším, že to znělo nějak takhle: „Jako prase.“ Dala jsem si oblíbený segedín se šesti a chtělo se mi hrozně spát. 

Rychle mě probrala druhá vlna práce. Za hodinu se měla zavírat kuchyň a na nás zbyl její kompletní úklid. K talířům tak přibyly hrnce, extra mastné friťáky a pěkná várka různého náčiní. Při vytírání už mi koště sloužilo spíš jako berle. Po desáté jsem vyrazila domů. Cestou jsem si v polospánku slíbila, že na nádobí nesáhnu aspoň tři dny. Některé sliby ale nelze dodržet. Dřez v mé kuchyni byl plný. Jo, a cibuli krájím pořád stejně blbě!

TÉMATA:
FINANCE A PRÁCE