Jana pracuje v korporátní firmě, která jede na výkon svých zaměstnanců a má plno práce, kterou si občas nosí i domů. Také má dvě dcery, kterým je 11 a 15 let. Její manžel je také hodně vytížený a dost pracovně cestuje. Všechno zvládá, ale co jí dělá starost, je její stará maminka, které ještě není sedmdesát let, ale žije a chová se tak, jako by jí bylo ještě o deset víc. Od té doby, co je v důchodu, jen sedí doma, kouká na seriály, chodí nakupovat ve slevách a když nemusí, nikam nejde, ani na procházku. V podstatě jí ani nic moc nezajímá. Je taková odevzdaná, neaktivní, jen přijímá každý nový den, večer si vezme prášek na spaní, a tak se to neustále opakuje. Když se za ní zastaví, v podstatě si ani nepovídají, protože máma odpovídá holými větami.
Jany mladší dcera si moc přála malého pejska. Nějakého třeba z útulku a opravdu moc přemlouvala rodiče, aby si ho směla pořídit. Jana byla proti, ale pak se s mladší Zuzkou domluvily, že by to vlastně nebyl špatný nápad, kdyby toho pejska pořídily babičce. Jana si pamatuje z dětství, že vždycky měli nějaké mazlíčky a mámě nikdy nevadili. Na konci října měla babička narozeniny, a tak se Jana domluvila s dcerami, že babičku překvapí a pejska jí pořídí.
Foto: Shutterstock
Sehnali přes sousedku, která je taková psí máma, neohrabaný chlupatý uzlíček. Štěně bylo slečna a holky jí hned vymyslely jméno Bejby. Máma od Bejby byla malá chytrá černá fenka s veselýma očima, a tak se dalo předpokládat, že malá Bejbinka nebude poděs.
Přišel den narozenin a chvíle předání dárku, co se vrtěl. Matka se ale ze štěněte málem zhroutila. Rozhodně ho nechtěla a zavřela se do pokoje a nechtěla vylézt. Holky jí prosily, ale byla zarputilá. Tak se Jana rozhodla, že odejdou, ale pejska jí nechají doma.
Zprvu štěně ignorovala a neuměla si s novou situací poradit. Vlastně ani nechtěla, byl v ní vztek a naštvání. Nechtěla měnit zavedené stereotypy, že celý den může sedět nebo ležet na gauči a nic nedělat. Ale protože nebyla zlá, došla pro psí granule pro štěňata a vzala Bejby na procházku. Po dvou dnech měla krizi a zavolala Janě, ať si pro TO přijedou, že to opravdu nejde a že psa nechce.
Jenže Jana nemohla a holky byly také někde mimo, a tak bylo její volání marné. Jana jí řekla, že pokud ho tedy fakt nechce, o víkendu se zastaví a odveze ho zpátky majitelce. Matka jí naštvaně položila telefon a už se neozvala. Neozvala se ještě další týden, a tak se u ní zastavila malá Zuzka, že si jde pohrát se štěnětem. Babička už nehrozila, že toho psa uváže na vodítko a odejde a že jí to bude jedno, co s ním bude, ale naopak Zuzce ukazovala pelíšek a to, že Bejbinka už doma nedělá louže.
Malý pes přinesl jejich rodině štěstí. Matka Jany se díky venčení musela rozhýbat a přišla na to, že v parku je takových podobných babek se psy docela dost. A protože měly společné téma, tedy psy, seznámily se a každý den na sebe čekaly, aby si popovídaly. Sice pak každá na osmou večer běžela na seriál, ale všechno stihly probrat. Také veterinářka, ke které musela na očkování a pro další potřebné věci, si ji zapsala do karty a usmívala se, že ji těší, že se budou vídat.
Najednou si Jany máma připadala potřebná. Že zase někam patří, někdo na ni myslí a že má pro co žít. Že její dny nejdou od televize k nákupu a pak zase k televizi. Že i když si sedne na gauč, vyskočí na ní chlupatá koule a hřeje ji na klíně. A když jde spát, samozřejmě jí dovolí spát v posteli. Také malá Zuzka jí chodila s Bejbinkou pomáhat a ráda si s ní povídala a chodily ji spolu venčit, když měla Zuzka čas. Nečekaně jí do života vstoupily pozitivní věci, to ji mile překvapilo a už se tomu nebránila.
A teď, při plánování Vánoc se domluvily, že se u nich Jany máma zastaví na sváteční večeři a že pro ni nemusí jezdit, že s Bebinkou přijdou pěšky. To Janu úplně rozněžnilo a vyhrkly jí slzy. V minulých letech máma nikam nechtěla, jen se u ní zastavili na kafe a teď přijde pěšky na Štědrý večer a ještě k tomu se psem, kterého nechtěla a zavírala se před ním v pokoji.
Tak budou mít krásné Vánoce. Jana je moc šťastná za svoji mámu, že se jí vrátila chuť do života, že peče buchtu, aby si jí s babkami v parku snědly a že volá celá vyděšená, že má Bejby průjem, co že to asi venku snědla… A tak to má být, je krásné že malá chlupatá koule přinesla tolik štěstí jedné staré paní, kterou už nic nezajímalo.
Nový komentář
Komentáře
Dávat někumu živého tvora, aniž by po něm skutečně velmi hluboce toužil, nebo si pořizovat zvíře, protože mě zrovna dnes ráno napadlo, že by to bylo fajn, jsou hodně hloupé nápady. A autoři podobných článků s happy endem o tom, jak nečekané zvířátko vyřešilo jako zázrakem všechny prohlémy dané osoby a potažmo celé široké rodiny, by měli jít povinně na pár hodin do útulku nebo k nějakému dočaskáři, aby se dozvěděli, jak podobné příběhy končí v reálném světě.
Napsat o 70lete paní stará je smutné. Já mám 77 a stará se necítím. Spíše jde o to, že na mamku nemají čas.. Jsem taky sama a nevadí mi to. Vždy se něco najde, kafe s kamarádkou, luštění, čtení, počítač. Dcery na mě kašlou a je mi to fuk.
DDopadlo to dobře, ale taky se mi to zdá riskantní bez domluvy jen tak pořídit zvíře, notabene zrovna psa, který je jedno z nejnáročnějších zvířat. Jak psala Rikina dole, na psa jsou fakt velké náklady. Ale tak jsou pracovně vytížení, jistě mají zaměstnání finančně skvěle ohodnocené, tak třeba na péči babičce přispějí, když už toho psa pořídili.
Opět beznadějné poznámky k chybám . Korektor a) není , b ) absolvoval některou z mnoha a mnoha dnešních univerzit . S nadsázkou si myslím , že vystudovaných je skoro jako " ajťáků " .
Tak to měla dcera a hlavně malá Bebinka štěstí že si ji maminka nechala. Kupovat živé dárky bez předchozí domluvy je dost riskantní.
Jany mladší dcera, Jany máma (dokonce 2x), jí nic moc nezajímá, holky jí prosily, aby si jí (buchtu) snědly, o interpunkci ani nemluvím! Kristepane, korektor je na dovolené či co? Ta hromada chyb úplně zkazí dojem z jinak celkem hezkého článku...
Ufff, nacpat zvíře mamince bez domluvy a v podstatě násilím, to je šílené. Ještě, že ta maminka má víc rozumu než dcera a nad zvířetem se slitovala. Zvíře není plyšová hračka aby se dalo dát jako dárek bez předchozí domluvy, tohle je případ, jaké plní útulky.
Tady to naštěstí pro fenku dopadlo dobře. Ale nikdy, opravdu nikdy bych nedávala živého tvora jako překvapení člověku, jehož reakce může být nevypočitatelná a jako lék. Ta babička potřebovala spíš na vyšetření, protože její denní režim splňuje podmínky pro depresi.
To je modelový příběh, který se nejspíš nikdy nestal. Lidi, nedělejte to. Necpěte bližním žádné zvíře proti jejich vůli. To zvíře je živý tvor, nezaslouží si, aby se s ním dělaly takovéhle pokusy, a když to neklapne, tak ho vrátíme majiteli nebo dáme do útulku, v horším případě uvážeme v lese. Kolikrát to může skončit tak úspěšně, jak tvrdí článek? Plné útulky psů všech ras a velikostí nesvědčí o tom, že by to byla vhodná taktika. V neposlední řadě pak stará paní bude mít s tím psem značné výdaje. Krmení, veterinář, očkování, vodítko, obojek, náhubek, hračky, pelíšek, poplatek ze psa, jízdenky za psa, když někam jede s psem MHD. To jsou v součtu tisíce, a paní nakupuje ve slevách, asi nemá nic moc důchod. Dál - ten pes brzo přestane být roztomilé štěně. Kdo ho bude vychovávat a cvičit? Už teď je to štěně rozmazlené a spí v posteli, základ budoucího průšvihu s nevychovaným psem, který nebude paní poslouchat a ona ho nezvládne. Teď té paní ještě není sedmdesát, ale pes vydrží i dvacet let, kdo se o něj bude starat, až paní už nebude tak vitální jako dnes? Vnučky pes přestane bavit, za půl roku po něm ani nevzdechnou. Ne, zvíře se má pořizovat po dohodě a se souhlasem všech zúčastněných osob, které hlavně vědí, do čeho jdou, jsou schopní a ochotní zajistit pro zvíře dobré podmínky, a nemyslí si, že pes je hračka na pozvednutí nálady.