Smyslem našeho života jsou děti. Komu není dopřáno, u toho to může být výjimečná práce, vzrůstající kariéra… zůstaňme však u těch dětí. Narodí se a jsou všechny stejné. Čisté a bezbranné, životními starostmi a problémy nedotknuté.
Co se z našich dětí časem „vyklube“, to už záleží na nás, na rodičích. Jak se jejich život bude vyvíjet dál, jakou cestou se bude ubírat, to už pak záleží i na nich samotných.
Aniž si to uvědomujeme, nám, kterým se narodily děti zdravé, máme obrovské štěstí, měli bychom si tyto děti hýčkat, milovat je, vážit si jich, vychovat je podle nejlepšího vědomí a svědomí. Neumím si vůbec představit, že by se mi narodilo děťátko postižené, jako se to například stalo před rokem mojí kamarádce. Její holčička má motorickou vadu, nikdy se neposadí, nikdy se nepostaví. Když jsem ji byla nedávno navštívit, obdivovala jsem jí, jak se o ni dokáže postarat, jak to všechno zvládá. „Nikdy Tě nenapadlo dát jí do ústavu?“ Špitla jsem. „Napadlo,“ odpověděla, „ale pak jsem se znovu podívala do jejích očí, a na ten pohled nikdy nezapomenu. Nedokázala bych to.“
Na ten první pohled nikdy nezapomenu
A kamaráda mi tímto konstatováním dala ihned podnět k článku, vlastně i k tématu dnešního vydání: Na ten první pohled nikdy nezapomenu.
Netýká se pohledu našeho vyvoleného. Týká se pohledu našich dětí - pohledu na naše děti. Ať už se jejich výchova podaří nebo nepodaří, ať už je dítě slušné nebo je to malý lump, a v neposlední řadě, ať už se jedná o miminko zdravé či nemocné, ten první pohled po narození, ten je přece nezapomenutelný. Co všechno nám v tu chvíli proběhne hlavou?
- Ty jsi ale krásné miminko
- Ty jsi ale ošklivé
- Ty jsi celý tatínek
- Co tě asi v životě čeká, ty můj drobečku
- Ty jsi mi ale dal(a) zabrat
- Budu tě milovat po celý život
- Konečně jsi tady
- Nebo také nic
Více prostou necháme příspěvkům dnešního vydání. A jako bonus přidám úsměvnou historku, co napadlo při narození našeho prvorozeného syna mě.
Panebože, to je celý taťka!
Rodila jsem v době, kdy jsem byla na ostří nože se svým vlastním otcem. Podotýkám na hodně velké ostří. Můj manžel u porodu nebyl, tehdy to ještě nebývalo zvykem. Porod jsem měla těžký, chlapec vážil 4 500 g a měřil 52 cm. Když se konečně narodil a oni mi ho ukázali, zděsila jsem se, hlavně jeho „přísného, zakaboněného“ pohledu, s velkým V mezi očima. „Panebože, to je celý taťka!“ vykřikla jsem bolestně. „Ale to je přece dobře, maminko, že se podobá tatínkovi, ještě aby ne,“ konejšila mě sestřička. „Ale né taťka jako můj manžel,“ skoro jsem brečela, „ale můj taťka jako otec!“
Ten přísný pohled má syn dodnes, jako malý bubák, prostě celý děda bubák, se kterým jsme se nakonec díky jeho „klonu“, který přeskočil ob generaci, smířili.
Nový komentář
Komentáře
:) tak já si pamatuju, že bezprostředně po prvnim porodu jsem syna hned dostala na břicho a totálně zmožená vzdychala: my sme to zvládli, tak sme to zvládli a je to prej kluk, jéééé, my sme to zládli:) a když my dávali toho druhýho, to jsem na tom byla fyzicky o něco líp,tak jsem se po něm i sama sápala a říkala jsem mu: ahój, tak ty si taky kluk, von bude mít ten táta pravdu, my vážně budem mít tři kluky:)
Můj první pohled na syna...chudáček, tak ošklivý, no ale je to kluk, tak to až tolik nevadí... Do tří dnů hormony začaly pracovat a byl nejkrásnější.
L_B — #19 ano, tak tenhle pocit, jak říkáš, jsem přesně měla taky. Místo zamilovanýho bláznoství tvrdá panika: a co teď s Tebou? Budu se umět o Tebe postarat? Budu Tě umět řádně vychovat? Budu umět udělat vše pro to, abys byla šťastná? Atd. Jinak miminko bylo plánované a moc jsem se na ni těšila. O to víc, mě ty pocity překvapily, no, spíš vyděsily.
L_B — #19 Přesně jsi to popsala. Já byla jen v euforii, že jsem je dokázala vystrčit ven a přežila to. A pak opravdu pocit jako "Co bude dál. Teď je to jen na mně."
selinka — #16 tenhle postoj se mi už líbí víc
a závidím
selinka — #11 no to chlapy nejsou, prožívaj to nasyrovo při plném vědomí a z evolučního hlediska nemají u porodu co dělat, takže pro ně je to fakt řezničina.
tak ja si pri prvnim ditku (holka) rikala "tyyy jo, ja si porodila vlastni tchyni!"
- podoba byla opravdu velika - az cca do tretiho roku byla jako jeji klon...:)
...za dva roky pri druhem decku (kluk) jsem si rikala "ten je do nasi rodiny, tak to mame aspon pekne rozdelene"...
.
a prvni pocity pri obou porodech nebylo zadne zamilovani se na prvni pohled, chut to dite samou laskou snist, atd. - ale naprosto ohromujici, prekvapujici a zavazujici pocit zodpovednosti, jaky jsem do te doby ani vzdalene nezazila a asi uz ani nezaziju...
Taky si vybavuju, že když mi ho konečně přivezli, toho staršího, tak jsem na něj koukala a říkala si..."Tak tohle jsem porodiula. Teď se o něj budu muset starat. A Už je tady napořád, vrátit už se nedá. Byla jsem z toho pěkně vyplesklá. I když taková radostná euforie mi vydržela dva dny. Ještě druhý den na návštěvách jsem byla hrdinka. A pak šlus, poporodní blues a měla jsem co dělat to zvládnout.
Ja jsem mela dcerku cisarem se spinalni anestezii. Kdyz ji konecne vytahli tak byla takova cervena a neplakala. Byla chudina v soku, ze ji nekdo taha ven tak bez varovani...
. Jenom si vzpominam jak jsem najednou zacala brecet, protoze jsem si uvedomila, ze ted jsem se opravdu stala matkou a uz mi to nikdo neodpare....
. Ted vazne, proste jsem byla zjihla a samozrejme byla cerenka nejkrasnejsi miminko v cele porodnici. Ovsem to nebylo tak tezke, protoze jsme tam byli jedini...
maje — #13 to bylo chvilkové pomatení mysli a smylů
asi hormonální výpadek 
a taky mám někdy tendenci stříhat metr, zatím mi musí stačit, že v neděli jede syn do školky v přírodě, juchůůůů ..já se těším víc jak on 
já jsem říkala - jéééé, ona má vlasy....
jo a co jsem si myslela, když jsem jí prvně uviděla? ježiš, ta je tak ošklivá. to mi doma vynadaji.
selinka — #7 nazdárek.
jak tě někdy může napadnout, že bys chtěla to miminko v kočárku? já se nemůžu dočkat, až půjde ta moje rozára do světa. ještě takovéhle myšlenky
První dojem? Při první holce sem tak šikovně rodila ,že sem viděla hlavičku už když lezla. Bylo to fajn ,ani sem nějak bolest nevnímala-jak to bylo zajímavé
Při druhý holce jsem vinou doktora málem porodila na chodbě,takže to byl fofr ,protivná sestra a že by mě holku ukázali ,to nehrozilo. No a při klukovi,mě ani neřekli co se mě narodilo! jen sem zaslechla ,jak řikají jméno,tak sem se dozvěděla ,že to je kluk
.Tenkrát se děti nedávali hned do náruče.Takže první dojem byl,když je přivezli druhý den na pokoj a měli ty balíčky naskládaný na vozejčku ve dvou řadách na sobě
To sem teda zírala!A jinak první dojem byl ten ,že ty moje miminka byla nejkrásnější!
RenataP — #10 no já myslela, že to tam celkově nevonělo, ale já to prostě nevnímala. Byla jsem natěšená na dětičky
RenataP — #3 miminku voněla hlava...plodovou vodou? Nevím..
ale to si člověk musel odmyslet ten smrad z doktořiny kolem. Krev tam žádná nebyla a placenta nesmrdí, pokud vím.
selinka — #7 Fakt jo. Trvalo to asi týden. Pak už se Adam změnil. Mě to taky vždycky přejde. Ale hrozně rychle to uteklo.
Jojo, dcera byla celá fialová a syn modrej. Co mě napdlo, to nevím, jen jsem cítila velkou úlevu, že už to mám za sebou a taky pýchu, že jsem to dokázala.
Když mi je pak přivezli na kojení, zdáli se mi oba docela hezcí, měli krásné tmavé vlásky.
První záchvěv mateřské lásky jsem cítila, když nás učili miminka koupat, přinesli moji dceru, svlékli ji, položili na bříško a doktorka ji pohladila po zádíčkách a řekla: "Zvedá hlavičku, je šikovná". Byl to krásný okamžik, na který nikdy nezapomenu.
cicinka — #6 úplně stejný jako ten první
ale není to tak dávno, co jsme si říkala, že chci zpátky to svoje miminko v kočárku ... pak mě to naštěstí přešlo 
První dojem? První syn byl modrej, když mi ho ukázali. A já se lekla jestli není mrtvej. Fakt modrej. A byla jsem šťastná, že jsem to dokázala. Poprvé člověk neví jaké to je. Podruhé už jsem věděla a taky jsem byla ráda, že už je to za mnou. A první dojem byl...bože on je úplně stejný jako ten první. Jen nebyl modrej. Jsou to zlatíčka a dneska, když na tu dobu vzpomenu, tak mám mokré oči a strašně mě štve, že ten čas tak letí.