Na takzvané dětské nemoci můžeme zemřít i v dnešní době, varuje docentka Vilma Marešová

Českem se šíří epidemie spalniček, kterých jsme se už přestali bát. Měli jsme pocit, že už nám nehrozí, a že šlo o banální dětskou nemoc. Jak moc jsou nebezpečné? A proč proti nim očkujeme už v raném věku?
Nejtěžší formy onemocnění byly a jsou u nejmenších dětí, proto je také očkujeme už ve 13 měsících. Děti se totiž vinou spalničkami zúžených dýchacích cest mohou udusit. Dnes už je naštěstí můžeme intubovat, aby mohly dýchat, už nemusíme přeřezávat průdušnici, jako tomu bylo ještě v roce 1969. Není totiž jiný tak dobře vyvedený virus, který by napadal úplně celé dýchací cesty. Do klinického obrazu přirozeně získaných spalniček patří zánět spojivek, rýma, zánět nosohltanu, zánět průdušek. U oslabených dětí to ale může být i virový zánět plic, který hubí. U jednoho z tisícovky nakažených dětí se objevoval také zánět mozku. Při 200 000 nemocných, jako tomu bývalo při epidemii, to už bylo 200 dětí. Z nich třetina umírala, třetina zůstávala s následky a třetina se uzdravila, nebo měla jen minimální následky. Když člověk spalničky v této míře ještě zažil, nehraje si s nimi. Riziko zánětu mozku jako komplikace po očkování je tisíckrát nižší, může se vyskytnout u jednoho z miliónu očkovaných.

V dnešní době by tahle hrozivá čísla u neočkovaných dětí nebyla jiná?
Ne, stále nemáme virostatika, která by tomu byla schopná zabránit. Ani se nad nimi nebádá, protože máme přeci očkování, které mohou onemocnění a jeho komplikacím zabránit.

Takže náš pocit, že nás lékaři dnes již ze všeho dokáží vyléčit, je falešný?
Žijeme v prostředí, kde se viry, bakterie a další mikroorganismy vyskytují a budou vyskytovat. Nikdy se jich nezbavíme, k našemu světu prostě patří. Řadu z nich dokonce i potřebujeme. Jenže virového původu je také celá řada onemocnění. Ano, léčba virostatiky, tedy léky, které zastavují růst některých virů (a není jich mnoho), sice existuje, ale rozhodně nelze říct, že by dokázala zachránit každého. Nepůsobí proti všem virovým nemocem! A navíc záleží i na tom, jak včas jsou nasazena. Účinkují totiž jen v době, kdy se virus v těle zatím ještě množí. A to je velice krátká doba. Třeba u chřipky jsou virostatika účinná při nasazení do 48 hodin od začátku onemocnění. Pak jejich účinnost klesá a tělo se musí s nemocí vypořádat samo, bez pomoci léků. Shrnu to asi takto. Moc jsme se toho o nemocech dověděli, ale zázračné věci neexistují. Lékař není všemocný a nikdy nebude.

Jak je tomu s bakteriálními infekcemi, třeba s pneumokokem. Je vhodné nechat proti němu děti očkovat?
Pneumokoky jsou původcem více onemocnění a je jich více typů. Jsou příčinou hnisavého zánětu mozkových blan, který může usmrtit, či zanechat trvalé následky jako je například hluchota. Jsou nejčastější příčinou zánětu plic, zánětu středouší, dutin. Přestože pneumokoky jsou v ČR dobře citlivé k penicilinu, lze na pneumokokovou infekci umřít.

A co tetanus? Ten nám v dnešní době ještě hrozí?
Očkování proti tetanu nebude moci být nikdy ukončeno. Je to zoonóza, zdrojem onemocnění jsou zvířata, u nichž se spóry tetanu vyskytují v trávicím traktu, a tím ve stolici dobytka i koní. Je hrozně fajn, když se hnůj pořád ještě vyváží na pole. Ale kdyby člověk například při autonehodě vyletěl z auta na pole, a zraněný se tam vyválel, pomalu mu ani to očkování nebude stačit.

Lékaři zraněné lidi očkují proti tetanu, bez ohledu na to, zda očkováni jsou, nebo ne. To by nestačilo?
Samozřejmě, pacienti jsou očkováni proti tetanu již v dětství. Ale záleží na tom, zda jsou pravidelně přeočkováni. Pokud ne, musí dostat nejdříve očkování hotovými protilátkami a následně jsou znovu přeočkováni. Stejný postup je zachován u osob, které jsou po úrazu v těžkém šoku. Zavedením očkování proti tetanu vymizelo úmrtí na novorozenecký tetanus a došlo k poklesu četnosti onemocnění i u dospělých. Ale u neočkovaných je tetanus dnes stejně nebezpečný, jako dříve. Projevem onemocnění jsou svalové křeče, které postupují pak na celé tělo, i svaly dýchací.

Setkala jste se s tetanem jakožto lékařka?
Já osobně viděla lokální tetanus u jedné babičky z Kolínska. Měla křeč v pravé ruce – ruku do špetky, kterou nemohla otevřít, a napjatější břišní svaly. Pak si lékaři všimli, že má na hřbetu ruky strup. Babička jim následně prozradila, že ji klovla slepice, když jí sypala rozdrcené skořápky. Slepice žily na dvorku, kde bylo i hnojiště. Hluboké zranění, kde je malý přístup kyslíku, je ideální pro baktérie tetanu, které nepotřebují kyslík.

Povinně se u nás očkuje také proti hemofilové infekci. Proč v tak raném věku a co může tato bakterie způsobit?
Heamophilus influenzae je bakterie, která vyvolává hlavně zánět hlasové záklopky. Před očkováním na tuto infekci každý rok umíraly dvě až tři jinak zdravé děti. U dalších dětí mohla způsobit hnisavý zánět mozkových blan. Tato bakterie se uplatňuje ve věku od šesti měsíců do 4 - 5 let. U starších dětí ani v dospělosti neřádí.

A co očkování proti žloutence typu B, proti kterému očkujeme kojence?
Batolata na písku se mohou píchnout o jehlu, kolikrát může jít třeba i o zlomyslnost od nakažených. A hepatitida typu B je na světě. Díky očkování proti hepatitidě B chráníme také děti matek, které jsou nosičkami tohoto viru. Tyto děti by se virem mohly nakazit během fyziologického porodu. Díky tomu, že jsou krátce po porodu očkovány, prakticky dochází k přenosu onemocnění jen velice vzácně. A to je obrovský úspěch, protože u všech dětí přecházelo toto onemocnění do chronického zánětu jater, což předchází cirhóze a rakovině jater.
Hepatitida B je onemocnění, kterého bychom se mohli zbavit zcela, jako tomu bylo u pravých neštovic. Proti hepatitidě B se totiž očkuje mnohem déle, začínalo se původně u vybraných rizikových skupin, jako jsou zdravotníci pracující s krví, diabetici, kteří používali injekční stříkačky. A dnes už jsou proti hepatitidě B chráněny všechny děti do 16 let v rámci povinného očkování.

Proč se neustále mění očkovací kalendář i seznam povinných očkování?
Očkování nikdy nebude fixní. Neustále se proměňuje, stejně jako my, nebo viry či bakterie. Tento pohyb se sleduje a podle toho se očkování buď přidává, nebo ubírá, nebo ponechává. Třeba jako když se zjistilo, že u dvanáctiletých dětí nejsou dostatečné protilátky proti příušnicím, tak se jedna očkovací dávka v tomto věku přidala.

Když to tedy shrnu, vůči lidem odmítajícím očkování asi nemáte moc pochopení.
Musím přiznat, že ne. Očkování je nejlepší věc, která se v prevenci infekčních onemocnění podařila.