„Anička nám nejdřív tvrdila, že je jen unavená, ale my hned poznali, že s ní něco je. Tipovali jsme, že třeba nevydařená první láska. Nebo hádka s kamarádkou, jak už to v tomhle věku bývá. Dnes mají ale puberťáci evidentně úplně jiné starosti, než tomu bylo za nás,“ kroutí hlavou maminka Martina, jíž se dcera s pravým důvodem svého trápení hned nesvěřila. Přišla až po pár dnech, kdy spolu zůstaly samy.
„Seděly jsme u televize a ona se mě zeptala, co bychom na to řekli, kdybychom měli syna. Já se jen pobaveně zasmála, že v mých letech už s bráškou počítat nemůže. Ale ona mě hned vyvedla z omylu. Prý je tím synem ona. Došlo jí, že ve svém nitru není holka, ale kluk. Já si myslela, že si ze mě jen utahuje, ale bohužel ani náhodou!“ popisuje Martina náhlý přerod své dcery, k němuž mělo dojít právě na letním táboře. Uvědomit si, kým skutečně je, jí prý dopomohla jedna z tamních asistentek vedoucího, která bývala naopak dříve mužem. Hodně si spolu povídaly.
Foto: Nicoleta Ionescu / Shutterstock
„Před Aničkou jsem se držela, ale co to do prkýnka jako má být? To nikdo nekontroluje, koho na tábor k děckám vezmou? Jako že k nim klidně pustí člověka, který jim bude vymývat mozek, když on sám je ujetý?“ viděla Martina rudě a hned volala táborovému vedoucímu. Ten se ale za svou asistentku postavil. Není si vědom, že by udělala něco špatného. Totéž tvrdí i sama Anička, která se prý cítila lépe v klučičím světě odmalička. Jen si to nechtěla přiznat.
„Ano, nikdy nebyla na šatičky, panenky nebo růžovou barvu. Ale jsou přece i takové typy, třeba sportovkyně nebo rockerky. Zájmy a styl oblékání z holky přece ještě nedělají kluka! Prostě nevěřím, že by zrovna naše Anička byla tenhle případ. Vždyť je ještě mladá! U náctiletých je běžné, že se teprve hledají. Snažím se jí to tak vysvětlovat. Už jsem jí i navrhla, že spolu zajdeme k nějaké psycholožce. Ale ona se jen naštvala a nechce se o tom dál bavit. Prý ji neberu vážně. Jak bych taky mohla! Podle mě je tohle způsobené dobou, v jaké žijeme. Všude se tohle téma různých pohlaví i nepohlaví omílá, mladí pak nevědí, čí jsou. Kde jen jsme udělali jako rodiče chybu?“ trápí se Martina.
Jak na přiznání dítěte k transsexualitě správně reagovat?
Rodičům poradila prostřednictvím projektu Šance Dětem sexuoložka MUDr. Hana Fifková.
„Je důležité si uvědomit, že rozhodnutí dítěte svěřit se rodičům předcházelo těžké období. Dítě se dlouho cítilo odlišně od svých vrstevníků, aniž by dokázalo pochopit, v čem jeho odlišnosti spočívá. Ve chvíli, kdy svou skutečnou identitu pochopilo, trápení ale nekončí. Mnohé děti se totiž bojí reakce rodičů – mají strach, že jim nebudou věřit, cítí se provinile a špatně, obávají se, že je rodiče nebudou mít rádi nebo dokonce zavrhnou. Pro každé dítě je nejpodstatnější to, jak bude reagovat jeho táta a máma. Stejně tak ale již dávno předtím vnímá atmosféru v rodině, zná postoje rodičů k sexuálním menšinám, někdy si i obecnými dotazy testuje, jak by mohla pravděpodobná reakce rodičů vypadat. A tato reakce je pak určující.
Dobrá rodičovská reakce by měla obsahovat především ocenění dítěte za důvěru, kterou rodičům dalo, a ujištění o tom, že ve vztahu rodič dítě se nic nemění. Jakékoli bagatelizování nebo přímo odmítání má za následek to, že se dítě uzavře.
Někteří rodiče mají tendenci problém dítěte zlehčovat s tím, že transsexuality je teď na internetu všude plno a jde jen o získání pozornosti nebo napodobování kamarádů. Je pravdou, že v posledních letech se tématu gender a transgender věnuje v médiích velká pozornost a není jasné, proč se tak děje – transsexualita se skutečně týká jen zlomku populace. Ať už je za tím ale cokoli, transsexuálním dětem to vůbec nepomáhá právě z důvodu, že jim pak jejich blízcí nevěří. Pokud bude v dialogu s dítětem rodič vršit protiargumenty, proč to tak není, nepomůže tím nikomu. Měl by se snažit situaci dítěte pochopit. Jen tento způsob může pomoci dlouhodobě udržet komunikaci otevřenou, což současně znamená, že rodič může situaci kontrolovat, protože dítě se dialogu nebude bát.
Rodič by se měl zároveň dítěte ptát, co na jeho situaci je nejtěžší, co ho nejvíc trápí a co by mu mohlo pomoci. Nemá cenu skrývat i negativní emoce – žádný rodič z podobné situace nemůže mít radost. Ale tyto emoce bývají u zralého rodiče spojené spíše se strachem o budoucí štěstí a spokojenost dítěte. Rodič nezralý bývá více soustředěný sám na sebe a řeší například otázky typu „co tomu řeknou lidi?“ nebo přímo celý problém mocí své rodičovské síly popře.
Odborníka je dobré vyhledat tehdy, když dítě o návštěvu odborníka projeví zájem. Některým dětem stačí na delší čas i pouhý fakt, že v tom už nejsou sami. Samozřejmě pokud je evidentní, že se dítě s poruchou rodové identity nachází ve špatném psychickém stavu – to například znamená, že bývá smutné až depresivní, trpí úzkostmi, má úzkostné sny, potíže se spánkem, sebepoškozuje se a podobně – v takovém případě by rodina návštěvu odborníka odkládat neměla, ale nemusí to být přímo sexuolog. Vhodný je i dětský psycholog nebo psychiatr, který má pro tuto problematiku otevřenou mysl.“
Zdroj informací: MUDr. Hana Fifková: Transsexualita u dětí a dospívajících - Šance Dětem, respondentka Martina
Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
