Štěstí se k nám otočilo zády
Třebaže jsme s manželem moc toužili po dítěti, toto velké přání se nám splnilo až krátce po mých třicátých narozeninách. Narodila se nám krásná holčička, které jsme dali jméno Lucie.
Protože jsem díky komplikovanému porodu další dítě mít nemohla, děsila jsem se, aby se dcerce nic nestalo a já i manžel jsme ji hlídali jako šípkovou Růženku. Dařilo se nám to až do Lucčiných dvanácti let. Ten den bylo krásné počasí a nic nenasvědčovalo tomu, že to bude ten nejhorší, nejtragičtější den v našem životě! Jako každé ráno jsme se všichni společně nasnídali, a když jsme s manželem odcházeli do práce, pohladila jsem Lucku a připomněla jí: „Po basketu rovnou domů, ano?“ Dcera se usmála a přikývla. „Jasně, nejpozději v šest jsem doma. A držte palce, dneska hrajeme se Spartou!“ Se zalíbením jsem se zadívala na dceru. Byla vysoká, štíhlá a její krásnou tvář rámovala záplava dlouhých, hustých vlasů. Pavel, jakoby vytušil nač myslím, zašeptal: „S tou naší kráskou si ještě užijeme! Asi bych si už teď měl pořídit brokovnici.“

Ta slova nám nedávala smysl
Jako každý všední den jsem z práce přišla domů po čtvrté a manžel necelou hodinu po mně. Ani to odpoledne jsme nevynechali náš „rituál“. Uvařila jsem nám kávu a vyprávěli jsme si, jaký jsme měli den. Asi o půl hodiny později jsem odešla do kuchyně a dala se do škrábání brambor. V půl sedmé jsem si ustaraně povzdechla – dcera slíbila, že se vrátí kolem šesté. Když jsem vzala mobil, že Lucii zavolám, Pavel mi jej vzal z ruky a zavrtěl hlavou: „Neblázni, prostě jen zapomněla hlídat čas. Holky ten zápas patrně vyhrály a teď si sdělujou zážitky. Uvidíš, že za chvíli přijde.“ V sedm už byl nervózní i on. Tentokrát proti tomu, abych Lucce zavolala, nic neměl. Jenže její telefon byl nedostupný. Vzápětí se rozdrnčel domovní zvonek. Oba jsme prudce vstali, a když jsem otevírala dveře, spustila jsem: „Kde jsi byla? Víš, jaký jsme o tebe měli...“ Vyděšeně jsme se s manželem na sebe podívali - za dveřmi stáli dva policisté. Jakmile jsme odsouhlasili, že jsme rodiče Lucie, uslyšeli jsme něco, co nám vůbec nedávalo smysl. „Vaše dcera přebíhala na Karlově náměstí koleje a skočila přímo pod jedoucí tramvaj. Utrpěla vážný úraz a sanitka ji odvezla do nedaleké nemocnice. Podrobnosti vám jistě sdělí tam, my víc nevíme.“

Amputace byla nevyhnutelná
Z toho, co se dělo dál, si vybavuji jen útržky. Manžel mě držel za ruku a utíkali jsme dlouhou chodbou, kde byla spousta dveří a všude čpěla dezinfekce. Pavel někam odběhl, a když se vrátil, zadýchaně mi sdělil, že Lucku právě operují. Nevím, jak dlouho jsme čekali, ani jak jsem se ocitla v pracovně primáře, ale na jeho slova nikdy nezapomenu. Naše dcera utrpěla devastující poranění pravé nohy, a i když lékaři dělali, co mohli, museli jí nakonec nohu pod kolenem amputovat. Po bezesné, nekonečně dlouhé noci jsme jeli opět do nemocnice. Nemohla jsem se dočkat, až dcerku uvidím a obejmu ji. Ale zároveň jsem se té chvíle neskutečně bála. Pavel mi utřel slzy a něžně řekl: „Takhle tě Lucinka nesmí vidět. Žije a víc než kdy jindy teď potřebuje naši lásku a sílu. Jsem si jistý, že bude v budoucnu žít plnohodnotný život jako ostatní zdravý lidi!“ Z první návštěvy si vybavuji pouze dceřin nepřirozeně bílý obličej a pohled na tenkou přikrývku, pod kterou se rýsoval obrys pahýlu.

Dala si cíl: cestu do himalájí
Lékaři dceru udržovali v umělém spánku a o amputaci ještě neměla tušení. Děsila jsem se dne, kdy pozná pravdu. Trnula jsem hrůzou, že nebude chtít dál žít, že zahořkne, že ztratí o všechno zájem. Ale velice jsem se mýlila. Samozřejmě že její první reakce byly zděšení, zoufalství a pláč, ale o tři týdny později mi řekla: „Víš o tom, že i s amputovanou nohou se dají slézat hory, jezdit na kole nebo lyžovat? Pan primář mi o tom vyprávěl a ukázal mi fotky jednoho kluka, který se s amputovanou nohou vydal až do Himalájí. Taky bych jednou chtěla být tak statečná – myslíš, že to dokážu?“ Doposud se mi dařilo před dcerou nebrečet, ale tentokrát jsem slzy neudržela. Pevně jsem ji objala a ujistila, že když je už teď tolik statečná, jistě toho v životě dokáže mnoho! A klidně i ty Himaláje. Lucka pokývala hlavou, ale vzápětí stydlivě zašeptala: „Myslíš, že si mě s protézou jednou někdo vezme?“ Než jsem stačila odpovědět, manžel, který stál u okna, se rozesmál. „Tak o tom nepochybuj! A budeš to ty, kdo si bude vybírat!“

 
Všechno se vyplnilo do puntíku! Lucka se s úrazem vypořádala obdivuhodně a protéza ji v běžném životě nijak neomezuje. Jezdí na kole, plave, vystudovala vysokou školu, a než si vzala báječného muže, uskutečnila svůj velký sen a spolu se svým nastávajícím se vydala do Himalájí. A když po návratu zjistila, že necestovali dva, ale tři, její i naše štěstí se slovy nedá popsat!

Reklama