Každý určitě v hloubi duše věří na to opravdové přátelství, jak se říká přátelství na život i na smrt. I já na něj věřila. Vlastně ani nevím, kdy se ta víra ve mně obrátila.
 

Když jsem byla malá holka, jedno takové přátelství jsem zažila, aspoň jsem si to myslela a myslím dodnes. Našla jsem si kamarádku, se kterou jsem byla jedna duše, jedno tělo. Tehdy to byl pro mě ten nejbáječnější člověk a život bez našeho přátelství jsem si nedokázala představit.

Moji rodiče mě ale vyvedli z omylu, když mi oznámili, že se stěhujeme, a to 120 km daleko. Naše stěhování bylo v rychlosti, aby otec stihnul nastoupit do nového zaměstnání. A já? Odjela jsem bez rozloučení a s bolavým srdcem.

Nikdo se mě na nic neptal a nikoho nezajímalo, jak se cítím. Vždyť přece dvanáctiletá holka si najde kamarády všude a na tohle všechno brzy zapomene. Chvilku jsem snad doufala, že mají rodiče pravdu a já znovu najdu tak skvělého kamaráda. Našla jsem ho jednou, najdu ho určitě zase. Bohužel to ale nebyla pravda.
 

Dnes je mi 22 a za téměř 11 let, které uplynuly od našeho stěhování, jsem nikoho takového nepoznala. Samozřejmě, že se najde někdo, s kým můžu jít na kávu a pokecat. Ale tomu opravdovému a čistému kamarádství se to nikdy nevyrovná. Vždy se tam najde nějaká ta neupřímnost, závist a předstírání.
  

A co má kamarádka z dětství? Za celou dobu jsem ji viděla dvakrát. Nevím vlastně, co jsem čekala. Ta blízkost, která kdysi mezi námi byla, nějak vyprchala. Jako kdybych mluvila s neznámou dívkou.

Proto jsem asi přestala věřit na to skutečné přátelství. Možná se to ještě změní a jednou ho opravdu zase najdu. Sice tomu už moc nevěřím, ale jestli se to stane, určitě Vám dám vědět.