Minulý týden jsme u nás v rodině zažili horor. Někomu to možná bude připadat malicherné, nebo možná až patetické, ale myslím, že každý, kdo má doma nějakého svého zvířecího miláčka, pochopí.
Pochopí, co je to strach, beznaděj a bezmocné sledování trpícího zvířete, kterému nemůžete pomoci… Rozhodla jsem se napsat náš příběh pro všechny páníčky čtyřnohých kamarádů. Jako varování. A také s pocitem, že třeba pomohu zabránit tomu, aby někdo prožíval to, co my před týdnem.
Venčíme ji nejméně čtyřikrát denně a až do osudného úterý minulého týdne jsme ji občas pustili i na volno, aby se trošku proběhla a mohla si uspokojit své slídicí pudy.
A to se nám ošklivě vymstilo. Pravděpodobně v nějakém nestřeženém okamžiku si Baruška hbitě vyslídila nějakou zaručeně skvělou mňamku, kterou bleskurychle zblajzla, aniž by kdokoli z nás cokoli postřehl.
V jednu hodinu v noci mě probudilo úporné dávení… Musím podotknout, že za svých sedm let života Bára nikdy nic nevyvrhla zpět, a tak mě to, co jsem uviděla, doslova šokovalo. Neuvěřitelná kvanta blíže neidentifikovatelné hmoty se v pravidelných intervalech draly ven z jejích útrob a já jsem tu spoušť pomalu nestačila uklízet. Když už byly útroby prázdné, přišlo na řadu vysilující dávení plné krve. K dovršení všeho se přidalo i mohutné vyprazdňovaní “zezadu”, rovněž s velkou krvavou příměsí.
Bylo nám jasné, že je to vážné. Ve dvě v noci jsme vysíleného maroda naložili do auta a fofrem svištěli na veterinární pohotovost. Tam nás ale čekala cedule na dveřích, která oznamovala, že právě probíhá akutní operace, která bude ukončena přibližně ve čtyři hodiny ráno. Orosilo se mi čelo a vrhla jsem zoufalý pohled na svou milovanou fenečku, která opět bojovala se svými útrobami. Naštěstí byl na ceduli telefon na druhou pohotovost. Okamžitě jsme tam volali… a dozvěděli se, že i oni právě akutně operují. Na náš dotaz, co máme dělat, nám bylo sděleno, že musíme počkat, až operace skončí, že v tuto chvíli víc nemůžou.
Stáli jsme před nemocnicí poměrně v šoku. Hlavou se mi honily ty nejčernější myšlenky a cítila jsem úděsnou bezmoc z toho, že momentálně neexistuje nic, co by mohlo mé Barušce pomoci.
Znovu jsme ji naložili do auta a odjeli domů, kde jsme mínili přečkat následující dvě hodiny, než se uvolní některá z nemocnic.
Během těch několika hodin se Báry stav horšil a horšil. Vysíleně ležela, klepala se po celém těle, střídavě dávila a vyprazdňovala už jen téměř čistou krev a v očích měla bolest, smutek a takovou nějakou smířenost.
Hladila jsem ji, mluvila na ni a bylo mi strašně.
Konečně se v půl páté ráno uvolnila jedna z veterinárních pohotovostí a vyrazili jsme.
Doktor Barunku důkladně vyšetřil a sdělil nám, že pravděpodobně zblajzla něco otráveného, že se to často stává. Také nám oznámil, že je na tom hodně špatně a že ji musí okamžitě nasadit kapačky a tím pádem musí zůstat v nemocnici.
Možná se mi budete smát, ale v tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. Bára nikdy nebyla v cizím prostředí, aniž by tam nebyl alespoň jeden člen z její smečky. A teď jsme ji měli nechat nemocnou, bolavou a vysílenou v nemocnici. V prostředí, kterého se bojí a ze kterého má neuvěřitelný respekt. Když ji sestra odnášela, loučila jsme se s ní pohledem a nevěděla, jestli ji ještě někdy uvidím
Když jsme odcházeli z nemocnice, až ven jsme slyšeli Baruščino smutné, žalující štěkání a kňučení, kterým se nás snažila přivolat zpět. Notnou chvíli jsme pak seděli v autě a přemlouvali se k odjezdu....
Nebudu to dále protahovat. Dopadlo to dobře. Den si poležela v nemocnici na kapačkách a pak už mohla domů do domácího ošetření. Místo dobrůtek baští rýži s kuřecím masem a jako bonus dvakrát denně antibiotika, která sveřepě odmítá a snaží se je vyplivnout.
Přežila to. Je v pořádku, zdravá a pomalu už nabírá zase své psí rozmary. Má ale smůlu. Dietku porušit nemůže a venku může jen na vodítku. To aby zase někde nevyslídila něco strašně dobrého….
Je to za námi a já vím, že něco podobného bych už nikdy nechtěla zažít. A tak jsem se rozhodla, že to napíšu sem. Pro všechny, kteří mají svého psího miláčka a kteří ho třeba také občas nechají běhat volně. Dávejte, si na ně, prosím, pozor. Chvíle nepozornosti a jedno psí oblíznutí se totiž může velmi snadno stát osudným.
Nový komentář
Komentáře
bohužel takové věci se dějí pořád, je třeba mít psíky venku neustále pod kontrolou
Jsem moc ráda, že to Barunce dobře dopadlo, Merylko
Anubis: asi tak nejak
, tak at nam ti chlupatci dlouho vydrzi
Meryl, myslím, že se ti nikdo nemůže smát. Rozhodně nikdo, kdo má taky zvířecího kamaráda.
Tak třeba mě až vhrkly slzy do očí... Jsem ráda, že to dobře dopadlo.
Meryl, myslím, že se ti nikdo nemůže smát. Rozhodně nikdo, kdo má taky zvířecího kamaráda.
Tak třeba mě až vhrkly slzy do očí... Jsem ráda, že to dobře dopadlo.
Meryl, myslím, že se ti nikdo nemůže smát. Rozhodně nikdo, kdo má taky zvířecího kamaráda.
Tak třeba mě až vhrkly slzy do očí... Jsem ráda, že to dobře dopadlo.
Holubice: Taky si neumim predstavit, ze zvire trpi a ja premyslim, zda s nim pujdu k doktorovi, protoze by mne ty penize mohly eventuelne chybet
avetka:
Tenhle příběh mě dostal. Nemáme sice žádné zvířátko, ale stejně zvířata miluju. Hlavně pejsky a kočičky. Takovou hrůzu bych zažít nechtěla. Není nic horšího, než beznaděj. Pohled na trpícího bližního, a je úplně jedno, jestli jde o zvířátko nebo člověka, je hrozný. Držím všechny palečky, aby se to už nikdy neopakovalo.
Mery, jsem rada, ze se z toho pejsinka dostala
. Kazdy(tedy snad kazdy), kdo ma zvire a bere ho jako pravoplatneho clena domacnosti, vi to sve
. Je to horsi oproti nam lidem, ze si nemuze postezovat. Nas zluty labrador mel behem dvou let tri velke operace, polykal sutraky, ktere se zasekly v zaludku a nesly dal, pri te treti mu malem ten zaludek prasknul. Kazda nase cesta se zverenou na veretinu je doprovazena mym stazenym zaludkem a noc predtim moc nepospim. Ted je mu dvanact a to je na velkeho psa dost, takze vim, ze ma pred sebou uz ne moc casu
, i kdyz, treba me prekvapi jako nas byvaly pes, ktery pokoril neuveritelnou dvacitku
.
Slunecko, taky mame podobny model, cerny labrador svihnuty vlcakem, mimochodem, uzasna povaha.
Jsem moc ráda, že to dobře dopadlo
Meryl...tak ted doufám,že chápeš..proč pořád někde upozornuju na špatné zacházení se zvířaty....a taky na výrobky,které se testují na zvířátkách....taky miluješ svého pejska ....a představa,že by na tvé Barušce testovali nějaký přípravek na vlasy nebo novou rtěnku..by tě určitě dohnala k šílenství...zbytečně trpí tisíce zvířat...a je to úplně zbytečné
...přeju Barušce..dlouhý život a zdraví
Maduli: Tvůj názor je super, naprosto s ním souhlasím. je to pravda. Kdo nemá rád pejsky, nemá rád lidi, tak to zase hlásám já. A už jsem poznala, že je to v mnoho případech pravda.
Milá Meryl je fajn zjistit, že nejsem sama, která naprosto zbožňuje svého miláčka. Před dvěma lety nám poprvé(a doufám, že naposledy) utekl náš jorkšírák. Manžel okamžitě utíkal za ním a přinesl rozcupovaný uzlíček v bezvědomí. Tak rychle jsme u veterináře ještě nikdy nebyli. Bohužel nám oznámil, že není schopen nám pomoct a poslal nás na veterinární kliniku do Hradce, kde našeho Merlina mohou napojit na kyslík. Samozřejmě jsme jeli a tam nám oznámili, že má 1% šanci na přežití. Ty nervy co jsme si vytrpěli po 48 hodin čekání zda nevznikne otok mozku nebo neselže nějaký orgán, se nedají popsat, ale dopadlo to dobře. Zabojoval, následné operace taky proběhly bez komplikací. Stal se zázrak a dodnes je tam náš miláček za 8. div světa. Překvapilo mě však kolik lidí nás odsoudilo za to, že jsme byli ochotni dát hromadu peněz "jen" za psa. Vysvětlovat někomu, že to má smysl je zbytečné. Zastávám názor, že pokud se nevykašlu na psa, který je na mě závislý, tak se nevykašlu na své děti, rodiče apod.
Docela dost veterinářů, i v malých městech, mají v noci pohotovost na telefonu, i když nemají ordinační hodiny. Stačí se jen poptat.
Merylko, dostala jsem se k článku až teď. Naprosto přesně vím, jaký je tohle pocit, sama jsem s naším pejskem před lety zažila něco podobnýho, jen s tím rozdílem, že ten náš musel na operaci kyčle do Brna a celou cestu v autě nám probrečel, asi bolestí, ale určitě i bezmocí a zoufalostí, protože nevěděl, kam ho vezeme, nikdy předtím v autě nebyl. Museli jsme ho tam nechat a jet domů a taky jsme slyšeli až ven, jak uvnitř naříká.
a věřím ti, že teď po takový zkušenosti z ní asi venku ani nespustíš oči.
Jsem strašně ráda, že ten článek má dobrý konec a že je Baruška v pořádku
Je mi jí strašně líto i teď, kdy už má to nejhorší za sebou
Milá Merylko, nemáš se vůbec zač stydět. Tvůj příběh není malicherný, naopak. Já mám už 4 pejsánka, chovám pejsky už 15 let. Dva jsem pochovala a byly to jedny z nejhorších okamžiků v mém životě. Na své dvě holky, které mám teď, si dávám velký pozor, ostatně dávala jsem pozor i na ty předešlé. Mám radost, že se Tvoje fenečka uzdravila a přeji Vám oběma ještě hodně šťastných společných dní.
Merylko za to se stydět nemusíš, protože já mám doma taky pejska fenku Pedynku (8let) trpasličí pudlík. Je to můj miláček bez kterýho se neobejdu, protože spí se mnou v posteli, pořád jí sebou někam beru či jí hladím i líbám!!!!(možná víc než svého
). Kolikrát dostane záchvat že se začne dávit, tak začnu lítat po baráku a brečet, ale vždycky to naštěstí přejde ( někdo to trvá 10 vteřin a někdy i 10minut). V tu chvíli se mě udělá tak zle a přepadne mě strach že se začnu klepat no prostě nervy. Nedokážu si vůbec představit že jí jednou mít nebudu a nechci na to vůbec pomyslet, protože je ten psík moje všechno a už nikdy takovýho psa mít nebudu a hlavně tu její povahu.
my máme taky kokřici a běhá pořád na volno, tak to budeme muset dávat pozor, protože kdyby se Terče mělo něco stát, tak to bychom asi nepřežili, je to taky náš rozmazlený miláček.