V dnešním vydání Chcete umřít doma? si nevyberete. Bohužel, dnešní doba je k nám krutá. Většina lidí umírá v nemocnicích.
Nebudu rozebírat, který příbuzný kde a kdy zemřel, ale pohledem dítěte se přesuneme do počátku 60. let minulého století. V té době začínali umírat strýcové, tety, kmocháčci... mých rodičů.
Jako malé dítě jsem na pohřby jezdívala ráda. Byly krásné. Na vesnicích si dávali záležet.
Tenkrát na podzim zemřel tatínkův kmocháček. Pocházel z gruntu. Rakev byla vystavena na márách v jedné světnici, která byla vylíčena na bílo a v malých oknech vyšívané záclonky. Kolem rakve byly stojany s hořícími svícemi. Podlaha pečlivě vydrhnuta. Kmocháček ležel v rakvi, ruce sepnuté na prsou, klid a mír v obličeji. Vlastně jsem nepozorovala žádnou změnu v jeho obličeji. Vypadal jako by spal. Lidé přicházeli do světnice se s kmocháčkem rozloučit. Jeho snacha nás děcka odváděla do přístavku u kuchyně, prý abychom moc nezavazeli. Tam bylo pro nás pohoštění.
Pak, okolo půl jedenácté, jsme se vydali za kostelníkem, který nesl kříž. Rakev nesli chlapi a kmocháčka doprovázel pan farář. Pak jeho rodina, příbuzní a vesničané. Řeč na hřbitově byla dlouhá, alespoň pro nás děcka. Pohřeb jsme si zpestřili šmírováním po vesnickém hřbitově. Když hudebníci spustili „Zasviť mně slunce jasné dnes naposledy..." to jsme letěli k hrobu a rakev byla pomalu spouštěna do země. Lidé plakali... jako poslední pozdrav pro kmocháčka byly květiny, které dopadaly na víko rakve...
Potom se vdova podívala na hudebníky, neznatelně kývla a hudebníci spustili veselou. Šli jsme v pochodovém rytmu do hospody, kde jsme kmocháčka jak se patří zapili, zajedli, povzpomínali na něho v dobrém. Vtipem sršel i pan farář.
Když jsme se rozcházeli, mladá hospodyně nám dávala ještě výslužku.
Takový pohřeb byl víc než svatba. Na něm si rodina dávala záležet, protože dědina je jedna drbna a dlouho se vzpomíná.
Krásný den u vzpomínek na pohřby. :-)
arjev
Nový komentář
Komentáře
tak tohleto je pro mne tak aktuální a tak bolavé
takový tradiční pohřeb už se dnes ani nevidí ... je to krásná představa. Akorát to vystavení nebožtíka bych si nechala ujít. U nás to funguje tak, že fofr forf z práce do krematoria, kde je po hodinách pořadník, takže ty obřady musí odsejpat a po pohřbu se všichni rozprchnou domu a druhý den zas do rachoty a podávat výkon... na nějaké truchlení nebo skutečně obřadné rozloučení neni čas
3.A k tomu,co píše Arjev: Mého dědu v rakvi vezl kočár tažený koňmi z kostela na hřbitov a průvod byl dobrovolný a větší než na 1.máje.
Jako dítě jsem byla o prázdninách na vsi na pohřbu nějakého oběšence.Nemohla jsem pochopit,proč ho při rozlučovací řeči tolik litovali, když TO sám chtěl...