V dnešním vydání Chcete umřít doma? si nevyberete. Bohužel, dnešní doba je k nám krutá. Většina lidí umírá v nemocnicích.

Nebudu rozebírat, který příbuzný kde a kdy zemřel, ale pohledem dítěte se přesuneme do počátku 60. let minulého století. V té době začínali umírat strýcové, tety, kmocháčci... mých rodičů.

Jako malé dítě jsem na pohřby jezdívala ráda. Byly krásné. Na vesnicích si dávali záležet.

Tenkrát na podzim zemřel tatínkův kmocháček. Pocházel z gruntu. Rakev byla vystavena na márách v jedné světnici, která byla vylíčena na bílo a v malých oknech vyšívané záclonky. Kolem rakve byly stojany s hořícími  svícemi. Podlaha pečlivě vydrhnuta. Kmocháček ležel v rakvi, ruce sepnuté na prsou, klid a mír v obličeji. Vlastně jsem nepozorovala žádnou změnu v jeho obličeji. Vypadal jako by spal. Lidé přicházeli do světnice se s kmocháčkem rozloučit. Jeho snacha nás děcka odváděla do přístavku u kuchyně, prý abychom moc nezavazeli. Tam bylo pro nás pohoštění.

Pak, okolo půl jedenácté, jsme se vydali za kostelníkem, který nesl kříž. Rakev nesli chlapi a kmocháčka doprovázel pan farář. Pak jeho rodina, příbuzní a vesničané. Řeč na hřbitově byla dlouhá, alespoň pro nás děcka. Pohřeb jsme si zpestřili šmírováním po vesnickém hřbitově. Když hudebníci spustili „Zasviť mně slunce jasné dnes naposledy..." to jsme letěli k hrobu a rakev byla pomalu spouštěna do země. Lidé plakali... jako poslední pozdrav pro kmocháčka byly květiny, které dopadaly na víko rakve...

Potom se vdova podívala na hudebníky, neznatelně kývla a hudebníci spustili veselou. Šli jsme v pochodovém rytmu do hospody, kde jsme kmocháčka jak se patří zapili, zajedli, povzpomínali na něho v dobrém. Vtipem sršel i pan farář.

Když jsme se rozcházeli, mladá hospodyně nám dávala ještě výslužku.
Takový pohřeb byl víc než svatba. Na něm si rodina dávala záležet, protože dědina je jedna drbna a dlouho se vzpomíná.

Krásný den u vzpomínek na pohřby. :-)

arjev

Reklama