Krásné ráno.

Moje maminka měla strach z dovolené, protože ji vždy začaly zlobit zuby. Já jsem mívala hodně odřená kolena, lokty, výron v kotníku. Před několika lety pozvala celou bývalou dětskou partu kamarádka Karla a její manžel Jan na kolaudaci jejich usedlosti. Byla to veliká oslava, pečené selátko, pod jídlem se prohýbaly stoly, pití dost a hlavně báječní hosté. Jediným nedostatkem bylo, že nešel elektrický proud, střídavý, střídavý.

Svítili jsme si petrolejkami, dávali pozor, abychom nezapálili nové stavení. Po delším občerstvení jsme šli kolaudovat další obytné místnosti. Karlin manžel nám řekl, že mají strašidelnou ložnici. Vždy při kolaudaci si některá žena způsobí úraz. Smáli jsme se tomu, protože jsme si jeho slova vysvětlili dvojsmyslně.

Když jsme přišli na prohlídku ložnice, krásný starý nábytek, Karlin manžel nám svítil lucernou a já se ho ptala, kde mají starou komodu. Posvítil mi do rohu a zval dál, abych se lépe podívala, jak je vyšperkovaná. Karla mi ještě říkala, abych dala pozor, že kolem manželských postelí je málo místa. Bohužel jsem zavadila pravou nohou o spodní část pelesti. To byla bolest. Kdybych měla alespoň šupáčky, ale já byla bosa. Z těch slov, co jsem vypustila, byly slušné předložky a spojky.

Prstíky na noze zdárně otékaly, ale kdo mě odveze pozdě večer do nemocnice? Každý host měl svůj doprovod - opičku nebo dráčka. Jan to vyřešil, zavolal kamarádům. Přijeli brzy, v policajtském autě. Byli rozjásaní, posadili mě dozadu a Jan mně dělal garde.

V nemocnici na rentgenu jsem nečekala, ale zato před ambulancí bylo plno. Čekání odhadovali na dvě hodiny. Jan měl můj rentgenový výsledek, zlomenina to nebyla, pouhé naražení prostředníčku. Ještě podotknu, že Jan je ortoped. Klukům policajtským se čekat nechtělo, něco si šuškali, Jan odešel do ordinace ambulance a za chvíli vyšel starší lékař a něco volal přes celou čekárnu. V tu chvíli mě policajti - Petr a Pavel - zahákli pod paže, zvedli a táhli mě do ambulance přes čekárnu...
„Vidíte, ožralá ženská a má přednost před vámi počestnými lidmi, kteří trpělivě čekáte s bolestí, až přijdete na řadu! Však vidíte, je celá zválená, našli jsme ji v parku, doma má malé děti..."
Na odpor jsem se nezmohla. Čekárnou jsme prolétli jako dobře řízená střela.
V ordinaci jsem hledala Jana, svoji pomoc, a ten všivák se smál. Co smál, řehtal se jako houpací kůň.
Pan doktor se díval na snímek, řekl mi to samé jako Jan, že nemám zlomený prstík, jen pořádně naražený.
„Paní Věrko, kde jste přišla k úrazu? Potřebuji to do záznamu ošetření. "
„V ložnici."
„V ložnici? A kdo tam byl?"
„No, Jan a Karla. "
„Tak ve třech? Hm, jste dobrá."
„Co ve třech? Do ložnice jsem se šla podívat na komodu."
„Tak vy tomu říkáte podívat se na komodu! Věrunko, jsem podstatně starší než ty, to už mi tykal, ale nikdy jsem to tak nenazýval."
Začínala mi docházela svatá trpělivost a na doktora jsem se obořila. No Pavel a Petr byli ostražití, zase mě vzali pod pažemi a vyvlekli mě ven z ordinace. Samozřejmě jsem doktorovi spílala, vřískala, že si budu stěžovat. Petr si mě přehodil přes rameno, plácl mě po zadku se slovy, ale klidně, já jsem svatý Petr.

Zásluhou mastičky pana doktora se otok rychle vstřebával, naraženina přestávala bolet, a když jsem odjížděla v neděli domů, skoro se nic nestalo.

Každý úraz bolí, pokud ho přežijete. Jestli vám pomohou přátelé, bolístka se hojí velmi rychle.

Krásné dny bez úrazů přeje
arjev

Děkujeme za krásný příspěvek :).

Tedy za takové kamarády aby byl jeden vděčný :))).

Stal se Vám někdy na cestách úraz? Nebo jste onemocněla? A kdo Vám pomohl? Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz!

Reklama