"Zvířecí" doktoři jsou stejní, jako ti lidští - dobří i špatní.
,,Hlavně si musí zvyknout, že mu tam nic nehrozí," vysvětloval nám školitel na rekvalifikačním kursu pro chovatele a výcvikáře psů. Jakožto jedinec proškolený a ostatně vlastnící už ne prvního pejska jsem tedy s novým štěňátkem vyrazila k veterinářce, zásobena hračkami a pamlsky. Většího a staršího čtyřnohého člena mé domácnosti jsem vzala s sebou, ten se totiž do ordinace chodit nebojí, a tak jsem počítala s tím, že se jeho klid přenese i na ,,prcka".
Naštěstí jsem počítala správně - i když v čekárně nervózně poštěkával jakýsi ,,jorkšírák" a v přepravce spíše uraženě než poděšeně mňoukala kočka, brala moje malá návštěvu celkem s nadhledem. Nové pachy ji sice trochu děsily - nejvíc jí asi dala zabrat želva - šla si čuchnout k tomu divnému kameni a kámen se najednou zvedl a vyrazil pryč - ale jinak celý proces první prohlídky zvládla za vydatného krmení piškoty ze strany mé i veterinářky naprosto v pohodě.
Vydechla jsem si - na prvním dojmu totiž hodně záleží a já bych si nechtěla zopakovat zkušenost s naším prvním psem - čubičkou takzvané ,,pouliční směsi", která vždy spolehlivě vycítila, že jdeme na veterinu, a ač kolem inkriminované budovy jinak klidně procházela, když jsme směřovali k panu veterináři, zasekla se už půl kilometru předem a nezbylo, než ji vzít do náruče (naštěstí vážila necelých deset kilo) a za jejího zoufalého kvílení jí do ordinace odnést.
Možná, že už tenkrát nějakým šestým smyslem tušila, co ji jednou potká. Bylo jí osm let a rozhodně ji ještě netrápily žádné stařecké potíže, když jsme vyrazili na pravidelné očkování. ,,Na očkování se přece nedá nic zkazit," mysleli jsme si tenkrát, a i když v případě vážnějších potíží jsme s ní jezdili ke vzdálenému, ale výbornému veterináři, vydali jsme se na očkování jako každý rok k člověku, o kterém se vědělo, že nic jiného než píchat injekce opravdu nesvede.
Pan veterinář se ovšem zcela bez porady s námi, bez toho, aby nám to vůbec oznámil, rozhodl použít novou očkovací látku proti vzteklině. Píchání injekce proběhlo za obligátního kvílení, pak se ovšem fenka nečekaně zklidnila, začala se motat a zavíraly se jí oči.
,,To přejde," prohlásil pan doktor suverénně. ,,Vemte ji domů." Dnes už bych spolehlivě poznala, že pejsek upadá do šoku a že musíme jednat rychle, ale tenkrát jsem ještě věděla příliš málo. Zabalili jsem tedy fenku do bundy a poslušně se vydali domů s tím, že je to běžná reakce a že se brzy probere.
Čas běžel a fenka se neprobírala, naopak, dýchala čím dál tím namáhavěji. To už jsme tušili, že něco není v pořádku. Zavolali jsme známého s autem a vyrazili do vzdálenější ordinace za zkušeným panem veterinářem. Jenže už bylo pozdě. Fenka dýchala čím dál tím obtížněji, začal jí fialovět jazyk a několik minut před tím, než jsme dojeli, mi umřela v náručí.
Od té doby se hodně změnilo. Mám dva psy, absolvovala jsem rekvalifikační kurs, naučila se poskytovat ,,psí" první pomoc a především už vím, že za dobrého veterináře se vyplatí si připlatit, nebo za ním jet třeba i do vedlejšího města. I kdyby mělo jít o ,,blbé" očkování.
Jaké jsou Vaše zkušenosti s veterináři?
Máte nějaké zvířátko?
Bývá nemocné?
Chodíte s ním na veterinu?
Bojí se tam, nebo se těší?
Nebo jste zachraňovala opuštěné zvířátko?
Pomáháte zvířátkům v zimě?
Přikrmujete toulavé kočky?
Nebo ptáčky?
Četla jste nějaké knihy o veterinářích?
Napište mi o svých zážitcích s veterináři a se zvířátky na redakce@zena-in.cz a nejlepší z Vás odměním!
Nový komentář
Komentáře
Přišla jsem k veterináři a řekla jsem, že můj pes má nádor na tlustém střevě. Jsem zdravotní sestra a příznaky se od lidských nelišily. Doktor se začal smát: "Ále, jak jste to poznala? Rok ho léčil na všechno možný a pak při operaci zjistil velký nádor na tlustém střevě. Už jsme mého pejska nebudili.
sala:ahojky,já mám zkušenost,kterou jsem vyčetla v knize a vyzkoušela,ale je náročná.náš pejsek se pořídil za tu dobu doma počůrat jen třikrát.myslím si,že když se pejsek už vyčůrá a pak se odnese ven,že si to nespojí s tím,že má čůrat venku,ale spíš naopak.hned jak se probudil,chytla jsem ho a ven,i po jídle a i v noci jak se pohnul hned jsem vylítla a davaj ven.už si nepamatuju,jak dlouho to trvalo,ale moc dlouho ne.děti daly v noci více zabrat.a štěňata hodně času prospěj.a taky venku po výkonu veliká pochvala.přeju hodně úspěchů.
S kočičkou i potkanama chodím k doktorovi Márovi (Praha, Madridská). Je to tam fajn, protože se tam nečeká dvě hodiny jako u našeho bývalého veterináře a i ty ceny jsou mlask!
Ťapina:
k dětem.
Začínám chápat, proč lidi tolik přirovnávají svoje
Kuře: Ale taky se ve zvířecích diskuzích dočteš otázky typu "Prosím, kdy má pejsek začít zvedat nožičku? Ten náš má tolik a tolik a pořád ještě nezvedá, tak nevím, jestli je normální"
Ťapina: Aby ne.
Jenže u štěněte se nedozvíš: "Paní, on ještě nechodí na patník? To náš Azorek chodil už v šesti týdnech!!!"
Kuře: No vždyť je to stejný
Ťapina:
čéče, přesně tohle radí pediatři zoufalým matkám malých plínkáčů
Náš psík se také hrozně bojí a to nemá žádnou nějak špatnou zkušenost, rentgen kyčlí a očkování. Vypadá jak ten vlčák na obrázku a protože váží poctivých 40 kg je to dost problém ho do ordinace dostat. takhle těžký pes vroste do země a nejde s ním hnout a nefunguje nic, ani pamlsky, ani přemlouvání. I odchod je obtížný pro jeho překotnost. Pokud vás nepřerazí v zatáčce, dobrý. Chová se naprosto iracionálně a přitom je normálka poslušný. Máte, či znáte někdo nějakou fintu jak mu ordinaci osladit?
sala: Jediný zaručený recept je trpělivost. A jak praví citát na dnešní týden v mém kalendáři, trpělivost je umění doufat
Né, tak hrozné to zas není, ale opravdu se nedá v tomhle případě nic lámat přes koleno, musíš vyčkat, než mu to samo přejde do krve, že se to dělá venku, a snažit se zinscenovat co nejvíc takových situací, aby to na něj "náhodou" taky venku přišlo. To znamená chodit ven po jídle, po probuzení (to jsou okamžiky, kdy se potřeba pravidelně přihlásí), i to chválení je vhodné. A naopak když se povede loužička doma, nic z toho nedělat, nijak na to neupozorňovat. Nenápadně setřeš podlahu a nic tam nebylo, tohle tě nezajímá. Za to venku když se vyčurá, tak to je událost, to je hodnej kluk - takhle to musí začít brát i on. A pro představu, štěně vydrží nečurat zhruba tolik hodin, kolik je mu měsíců.
sala: Chválit, když udělá loužičku venku, třeba i s nějakým povelem (inteligentnějším než "čůrá" - já to čubinu naučila na "čůrá" a teď si připadám jako idiot, když spěcháme, já stojím na trávníku a hučím do psa "hodná, čůrá, pěkně čůrá!"
), klidně po výrobě loužičky i dát pamlsek. Když štěně přistihneš doma, tak říct fuj a odnést ven (v paneláku to jde blbě, tak aspoň za dveře nebo na noviny, i když třeba pudlici jsem takhle naučila na kočičí záchodek a docela se to hodí
) - ale žádné dramatické trestání. No a když ho při činu nepřistihneš, tak nic, janom pořádně uklidit a "odpachovat" (pomáhají spreje proti pachu, ocet, ale někdy je to fuška), aby z toho necítilo moč. Většinou se nakonec štěně naučí nedělat doma loužičky tak nějak samo, ať člověk dělá co chce, tak kolem třetího, čtvrtého měsíce, max. do šestého. Ale chce to venku chválit a často a pravidelně venčit - je to hlavně otázka vývoje - když je malé, prostě to tak dlouho nevydrží.
Taky k veterináři dojíždíme 18 km, přestože máme jednoho asi 50m přes ulici. Přesto se naše labradorka vždycky chová jako nevychovatelný podvraťák. Návštěvu provádíme na několik etap: 1. asi pět metrů z parkoviště k ordinaci veterináře cca 15 minut...pokud ovšem se jí mezitím nepodaří vyvléct z postroje a nezačne se tvrdošíjně dobývat zpátky do auta, vstupní chodba 20 minut, čekárna.. podle potřeby ale minimálně 15 minut. V ordinaci zaujme obranou pozici pod umyvadlem. Ještě nikdy se nám ji nepodařilo dát na stůl. Tvrdošíjně odmítá jakýkoliv pamlsek... je uražena.
Chtěla bych poprosit o radu - jak co nejlépe odnaučit štěně dělat doma louže (existuje nějaký zaručený recept) a do kolika měsíců to štěňata obvykle dělají, že se počůrají doma? Vidím, že se v diskusi vyskytuje Ťapina, tak prosím prosím. A samozřejme nepohrdnu i radami od ostatních.
Rikina: toho se taky hrozně bojím..naší Bornie to brzy čeká
Bridgetj: Jo, Brno
Ťapina: no jo, kocour. To si nejspíš ani nevšiml. S čubinou je to horší. Zvlášť když se pokusila vyrvat stehy, u jednoho se jí to i povedlo, a pak musela strpět čištění, omývání atd. než se všechno zahojilo. To asi zanechalo hluboké dojmy.
Rikina: Vidíš, taky individuální. O mně se včera otíral kocour, kterého jsem kastrovala minulý týden, tak nadšeně, že jsem sama nevěřila, a to mě načapal u sebe doma, byla jsem tam kvůli druhé kočce
Bridgetj: Na kůži se ale na rozdíl od bot udrží jen taková mikroflóra, jaká tam patří
Očkujte, očkujte, ale nevykládejte kocourům, že musí na píchanec kvůli psovi
Jedna z mých afghánek chodila k veterináři nadšeně, neboť za očkování dostávala úplatek. Ovšem jen do doby, než jsem ji nechala kastrovat. Po této operaci odmítala vkročit byť i jen do ulice, kde stál ten nebezpečný dům s ordinací, kde se ubližuje hodným pejskům, a jakýkoli lékařský zákrok se u ní stal nemožným.
Bridgetj: To je ale neochrání očkování. Psí nemoci, proti kterým se očkuje (kromě vztekliny teda) jsou jen a pouze psí, kočičí jsou jen a pouze kočičí, vzájemně nepřenosné. Očkovat bytové kočky samozřejmě ano, ale ne kvůli psům. Kvůli lidem. Opravdu hrozí velké riziko, že vyšlápneš botou nějaké místo, kde venku naprskala nemocná kočka a přineseš domů viry kočičích nemocí. Pes těžko něco přinese, neboť nemá boty