,,Hlavně si musí zvyknout, že mu tam nic nehrozí," vysvětloval nám školitel na rekvalifikačním kursu pro chovatele a výcvikáře psů. Jakožto jedinec proškolený a ostatně vlastnící už ne prvního pejska jsem tedy s novým štěňátkem vyrazila k veterinářce, zásobena hračkami a pamlsky. Většího a staršího čtyřnohého člena mé domácnosti jsem vzala s sebou, ten se totiž do ordinace chodit nebojí, a tak jsem počítala s tím, že se jeho klid přenese i na ,,prcka".

Naštěstí jsem počítala správně - i když v čekárně nervózně poštěkával jakýsi ,,jorkšírák" a v přepravce spíše uraženě než poděšeně mňoukala kočka, brala moje malá návštěvu celkem s nadhledem. Nové pachy ji sice trochu děsily - nejvíc jí asi dala zabrat želva - šla si čuchnout k tomu divnému kameni a kámen se najednou zvedl a vyrazil pryč - ale jinak celý proces první prohlídky zvládla za vydatného krmení piškoty ze strany mé i veterinářky naprosto v pohodě.

Vydechla jsem si - na prvním dojmu totiž hodně záleží a já bych si nechtěla zopakovat zkušenost s naším prvním psem - čubičkou takzvané ,,pouliční směsi", která vždy spolehlivě vycítila, že jdeme na veterinu, a ač kolem inkriminované budovy jinak klidně procházela, když jsme směřovali k panu veterináři, zasekla se už půl kilometru předem a nezbylo, než ji vzít do náruče (naštěstí vážila necelých deset kilo) a za jejího zoufalého kvílení jí do ordinace odnést.

Možná, že už tenkrát nějakým šestým smyslem tušila, co ji jednou potká. Bylo jí osm let a rozhodně ji ještě netrápily žádné stařecké potíže, když jsme vyrazili na pravidelné očkování. ,,Na očkování se přece nedá nic zkazit," mysleli jsme si tenkrát, a i když v případě vážnějších potíží jsme s ní jezdili ke vzdálenému, ale výbornému veterináři, vydali jsme se na očkování jako každý rok k člověku, o kterém se vědělo, že nic jiného než píchat injekce opravdu nesvede.

Pan veterinář se ovšem zcela bez porady s námi, bez toho, aby nám to vůbec oznámil, rozhodl použít novou očkovací látku proti vzteklině. Píchání injekce proběhlo za obligátního kvílení, pak se ovšem fenka nečekaně zklidnila, začala se motat a zavíraly se jí oči.
,,To přejde," prohlásil pan doktor suverénně. ,,Vemte ji domů." Dnes už bych spolehlivě poznala, že pejsek upadá do šoku a že musíme jednat rychle, ale tenkrát jsem ještě věděla příliš málo. Zabalili jsem tedy fenku do bundy a poslušně se vydali domů s tím, že je to běžná reakce a že se brzy probere.

Čas běžel a fenka se neprobírala, naopak, dýchala čím dál tím namáhavěji. To už jsme tušili, že něco není v pořádku. Zavolali jsme známého s autem a vyrazili do vzdálenější ordinace za zkušeným panem veterinářem. Jenže už bylo pozdě. Fenka dýchala čím dál tím obtížněji, začal jí fialovět jazyk a několik minut před tím, než jsme dojeli, mi umřela v náručí.

Od té doby se hodně změnilo. Mám dva psy, absolvovala jsem rekvalifikační kurs, naučila se poskytovat ,,psí" první pomoc a především už vím, že za dobrého veterináře se vyplatí si připlatit, nebo za ním jet třeba i do vedlejšího města. I kdyby mělo jít o ,,blbé" očkování.

Jaké jsou Vaše zkušenosti s veterináři?
Máte nějaké zvířátko?
Bývá nemocné?
Chodíte s ním na veterinu?
Bojí se tam, nebo se těší?
Nebo jste zachraňovala opuštěné zvířátko?
Pomáháte zvířátkům v zimě?
Přikrmujete toulavé kočky?
Nebo ptáčky?
Četla jste nějaké knihy o veterinářích?

Napište mi o svých zážitcích s veterináři a se zvířátky na redakce@zena-in.cz a nejlepší z Vás odměním!

Reklama