07bd78787afd0-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

„Manžel je tak trochu mamánek a moc rád a často jezdí za svými rodiči, kteří bydlí 150 kilometrů daleko. Potom, co se nám před rokem narodila dcera, musím tyhle návštěvy absolvovat ještě častěji. Manželovi rodiče jsou starší, neřídí a cesta vlakem by pro ně byla komplikovaná, takže si vyžádali, abychom tam s dcerou jezdili každých čtrnáct dní. Manžel je z toho nadšený, má tam mama hotel a nemusí se moc věnovat dceři, protože ho to stejně nebaví, většinou si zaleze s knížkou nebo pracuje na počítači. Mě ale tyhle návštěvy ubíjejí, necítím se na nich moc dobře a nudím se,“ svěřuje se Radka.

Ta je nucena jezdit ke tchyni a tchánovi každých 14 dní a být tam od pátečního večera do nedělního oběda. Nikdo se s ní tam moc nebaví a rodiče jejího manžela se snaží co nejvíc si užít vnučku. Radka tedy stráví většinu času na gauči u televize a přemýšlí o tom, co všechno by mohla stihnout, kdyby nemusela trčet na návštěvě.

„Po manželovi jsem chtěla, abychom návštěvy omezili alespoň na jednou za tři týdny nebo za měsíc, ale nesouhlasí s tím. Dokonce jsem navrhla, že až přestanu kojit, mohl by tam s dcerou jezdit někdy sám a já bych doma uklidila, navařila, zašla si na masáž nebo s kamarádkou na kafe, ale odmítá to. Prý jsme rodina, tak tam budeme jezdit všichni. Jeho rodiče mě prý rádi vidí a on nechce jezdit s dcerou takovou dálku sám. Navíc pod něj mají právo vidět takhle často svou vnučku, protože moji rodiče žijí ve stejném městě jako my a vnučku můžou navštívit, kdy chtějí,“ uzavírá zoufalá Radka.

K článku se nám vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka.

Radka se ve svém příběhu ocitla v pozici rukojmí potřeb manželových rodičů a pohodlnosti svého muže. Vzhledem k věku Radky je však zarážející, že neumí nastavit jasné hranice svému manželovi, okterém sama ví, že je dosud citově závislý na rodičích a jezdí si tam  oddechnout od manželského a rodičovského života.

Nekomfortní pocity Radky ještě navíc podtrhuje pocit, že nemá s manželovými rodiči společná komunikační témata. V příběhu není jasné, zda se o to Radka dříve pokusila, nebo sama očekává zájem a pocit přijetí do rodiny od tchyně a tchána. Zmínka o tom, že manžel argumentuje vyrovnáním jakéhosi spravedlivého skóre styku dítěte s prarodiči, je jeho projevem nezralosti a neochoty přijmout reálné uspořádání. Z příběhu nevyplývá, zda jsou rodiče manžela již tak staří a nemohoucí či invalidní, že nezvládnou cestu vlakem, nebo jde pouze o jejich pohodlnost a potřebu nastavovat pravidla kontaktu ze své staré rodičovské a vztahové asymetrie, kterou jejich syn akceptuje a vítá. 

V každém případě, by si Radka měla dovolit toto téma s manželem otevřít a vyžadovat právo na svůj čas, který chce strávit jinými způsoby. Bylo by dobré zazrcadlit manželovi fakt, že pokud mu umožňuje hru na svobodného chlapce, co si jede k rodičům odpočinout, nechť jezdí sám. Pokud by víkend trávili skutečně jako rodina, což znamená společné zážitky, program a výlety plus i  následný kontakt s prarodiči, jistě by to pro Radku bylo přijatelnější. 

Pokud by byl manžel Radky skutečně od své primární rodiny dospěle odseparovaný, tento způsob prosazování práva na styk s vnoučetem určený pravidelností a způsobem by byl pro něj nepřijatelný. Dospělý a zralý partner nemá motivaci upřednostňovat požadavky rodičů, bez ohledu na potřeby své ženy a tudíž své nové rodiny. Fakt, že mu to takto vyhovuje, je už spíše téma pro párového poradce, nebo pro samotnou Radku.

7085cde2ae585-obrazek.jpgBc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.

Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. 

Vzdělání a odbornost:
Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta.
Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.).
Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem).
Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu.

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.