Původně měl být na dnes článek jiný, ale aktuálně je aktuálně, a to se musí využít. V úterý večer jsem se přesvědčila, jak moc znamená pro starého člověka psík, a že dobří lidé jsou.

pes

Byla jsem v redakci hodně dlouho a jela domů, když se už smívalo. Praha ucpaná, lidé namíchnutí, nepozorní. Prakticky pár set metrů od domu na přechodu vidím přes auto před sebou, na přechodu starou babku se dvěma pejsky.

Rasa „Čiboko“ (Čimice-Ďáblice-Kobylisy). Paní sotva stála. Jeden z pejsků se najednou zaměřil na cosi na druhé straně vozovky, vyvlékl se z obojku a vrhnul se přímo pod kola auta přede mnou. Pán zabrzdil a já se dotkla jeho nárazníku. I když jsem situaci viděla, tak rychlé brzdy, aby se v té vteřině přicucly k vozovce, nemám.

Z auta jsme vyběhli oba. Paní stála přimražená k chodníku.

Z podkola auta jsme tahali psíka.

Pán byl v šoku, babka byla v šoku, já byla v šoku a pes.... byl v pohodě. Jen tlapkou uvízl pod pneumatikou.

Pán z auta situaci neudýchával a navíc mu ve voze vřískalo dítko ne starší než jeden rok. Poslala jsem ho pryč, vyzvedla psíka a vracela se k babičce. Nevypadala dobře. Povídám: „Paní, pejskovi nic nebude, podívejte, jen maličko kulhá. Odvezu vás do nemocnice.“

Bulovka je kilometr a dva psy v autě snesu v pohodě, pokud snesou oni jízdu autem, říkala jsem si.

„Ne, prosím vás, na mně nezáleží, pomozte Mařence,“ pravila. Dívala se na mě jako raněná srna. Nechtělo se mi. Ne že bych nevěděla, kde je veterina, máme ji za domem, jen jednu ulici, ale měla jsem spíš strach o tu babku.

Trvala na svém.

Naložila jsem tedy paní, oba pejsky a rozjela se ke zvěrolékaři doufajíc, že tam ještě bude.

Byl.

On mě zná, protože tam chodíme s kočkami, takže nebyl problém se domluvit, že pokud paní bude dál vypadat tak, jako teď, a jestliže by ji odvezla třeba sanita, tak ať mi zavolá, že se o pejsky prozatím postarám. Bylo mi jasné, že by v tu chvíli byli bezprizorní.

Naštěstí to dobře dopadlo. Pan doktor sám volal, že psík je otřesený, ale v pořádku a paní se uklidnila také.

A víte co? Ještě drobnost...

Napadlo mě, jestli ta babička vůbec má na ošetření peníze, a ptám se na to lékaře.

„Nic nechci – copak bych si od té babky mohl něco vzít? Za moc to ani nestálo – má jen ty psy – jinak nikoho.“

A já mu děkuji za celou redakci, že je jedním z těch, kterých by mělo být víc. Nejraději všichni.