ba.jpg
Foto: Shutterstock

Adéla, 30 let: Dnes už nic nejez, říkala trenérka dvanáctiletým holkám

Adéla tanci propadla už v necelých pěti letech. Sama říká, že kam jí paměť sahá, nikdy nechtěla dělat nic jiného. Tančila svůj sen a protančila se až k přijímacím zkouškám na konzervatoř. Jejich úspěšné složení byl pro jedenáctiletou dívenku jako splněný sen. Ovšem velmi brzy se začal podobat noční můře.

„Je třeba si uvědomit, že na taneční konzervatoř nastupujete v jedenácti letech, tedy v šesté třídě. A už v tomto raném dospívání jsou kladeny na studenty baletu doslova extrémní nároky,“ popisuje Adéla. „Škola je mnohdy od osmi ráno do osmi večer. Šest hodin tance denně a k tomu teoretické předměty a pak ty klasicky povinné jako na každé střední škole. Tlak na výkon je obrovský. Nejhorší je, že do vaší výsledné známky z baletu a dalších tanečních předmětů se počítá i to, jakou máte postavu. Poslední dva tři roky na konzervatoři kvůli tomu mohou být náročné. Zvládnete techniku na jedničku, ale známka se může o několik stupňů zhoršit kvůli nedostatečným (nebo spíše „přebytečným“) parametrům vašeho těla,“ říká.

Čtěte také: Za vnitřní krásou se nikdo neotočí. Radši přijď pozdě než tlustá. Sexismus v českých reklamách

Podle Adéliných slov jsou v baletu naprosto zásadní tělesné dispozice, ale ty se ne vždy dají odhadnout v deseti letech, kdy se zájemci o studium na školu hlásí. Cílem baletu je dostat v jakékoliv poloze tělo do jedné roviny, a to je například pro děvčata s větším hrudníkem nebo lordózou páteře prakticky nemožné. „Jsem poměrně dost vysoká, prsa mi narostla ve dvanácti a mám širokou pánev. S tím uděláte opravdu velmi málo, i když si udržujete nízkou váhu. Na státní konzervatoři probíhá každý měsíc vážení. Díky své výšce jsem velmi brzo patřila k dívkám, které přesáhly hranici 60 kilogramů, a to je nepřípustné. Vyslechla jsem si svoje a zpětně mi připadá fakt nechutné říct dvanáctileté holce, jejíž hormony jsou jako na houpačce, ať dnes už proboha nic nejí. Byla to zaručená cesta k poruše příjmu potravy a k mému dlouholetému boji s váhou. A zcela na rovinu, na konzervatoři je naprosto běžné, že si mladá děvčata mezi tréninky odskočí na toaletu a strčí si prsty do krku. Tohle je děsivá realita nádherného povolání baletky. Platí tu ještě přísnější měřítka než v modelingu. I objektivně vzato štíhlá dívka je moc tlustá, protože ji spolužák neuzvedne a tak podobně,“ vzpomíná Adéla.

Adély kariéra baletky skončila ve 4. ročníku. Kvůli zranění kotníku a pětiměsíční absenci byly přeobsazeny všechny její role a vedení školy jí doporučilo, aby se věnovala něčemu jinému. „Tohle mi doslova vyrvalo srdce z těla. I přesto všechno byl tanec celý můj život. Obětovala jsem mu dětství i dospívání. Dodnes si pamatuju svůj poslední den ve škole, který jsem celý probrečela. Kdybych měla být zcela objektivní, musím přiznat, že dodnes je pro mě velice těžké se s tím smířit,“ přiznává smutně. „I přesto ale svého konce na druhou stranu nelituji. Tanec mi přinesl celou řadu zdravotních problému, které přetrvávají dodnes. Taky si myslím, že vedení konzervatoře těžce nezvládlo zdravou a správnou motivaci, jen mladé holky využívá pro jejich tělo a výkon a většinou z nich po vystudování konzervatoře zbude jen prázdná schránka. Dnes jsem sama pedagogem a na ty správné, které jsem v branži potkala, vzpomínám s láskou,“ uzavírá.

Eliška, 17 let: Neustálá bolest kolen je malou vzpomínkou, jaké to bylo peklo

Eliška měla podle své učitelky tance už od mala dispozice pro umění baletu. Bylo přirozené, že jako čerstvě jedenáctiletá nastoupila na taneční konzervatoř v Praze. „Na ty úplné začátky nerada vzpomínám. Přišla jsem z malého města, a navíc mě rodiče do té doby vzdělávali doma. Internát, kolektiv protřelých spolužaček, velkoměsto… bylo to na mě příliš. Samozřejmě jsem se ihned stala terčem šikany,“ začíná vyprávění. „Nebudu mluvit o tom, jak je taneční konzervatoř náročná fyzicky, ani o únavě a bolesti celého těla, na to je člověk tak nějak připravený. S čím jsem se ale nikdy nesmířila je ten metr, kterým vás hodnotí. Jako kdybyste ani nebyli lidi. V dospívání je pro holku náročné přijmout svoje měnící se tělo i bez toho, aby vám denně někdo nadával, že jste velryba a že se mu z vás chce zvracet. Podotýkám, že nosím velikost S a nikdy jsem neměla nadváhu,“ říká Eliška.

Chtě nechtě se náročné studium podepsalo nejen na duševní kondici Elišky, ale především na jejím fyzickém zdraví. Již ve čtrnácti letech obvodní lékařka důrazně upozornila, že dívka má zničené kyčle a že její tělo není přizpůsobené k výkonu povolání profesionální tanečnice. Rovněž rodičům vysvětlila, že jediným řešením, jak alespoň trochu zachránit pohybový aparát, je okamžitý přestup z konzervatoře.

„Ani mi to nebylo líto. Ten papír od doktora byl doslova vysvobození. Už jsem pomalu ztrácela všechnu energii, radost ze života a chuť do tance jako takového. Přestup v deváté třídě na klasickou základní školu byl vysvobozením,“ popisuje.

Zdravotních problému se ale Eliška nezbavila dodnes. Trpí velkými bolestmi zad a kyčel se už nikdy úplně nezahojila. „Nezalitovala jsem ani jednou. Věnuji se činohernímu divadlu a tam jde přeci jen více o to, co umíte, než jak vypadáte. Pořád mě bolí kolena a při větší zátěži kyčle, což je vždycky taková drobná připomínka, jaké to bylo peklo,“ uzavírá.

Čtěte také: 

Zdroje: Autorský článek, respondentky redaktorky

TÉMATA:
BALETKA CHCI BÝT BALETKA JAKÝ ŽIVOT MAJÍ BALETKY STUDIUM NA KONZERVATOŘI