Máte spočítané kilometry, které jste spolu ujeli na kolech? Michal: Úplně přesně to nevíme. Evidovaných expedičních kilometrů máme na kontě 89 797, s těmi zapsanými tréninkovými to je přes 114 000 km.

Proč jste si zvolili zrovna kolo jako dopravní prostředek? Lucie: Kolo dovoluje poznávat a vnímat krajinu asi nejlépe, dostanete se s ním téměř všude, obsáhnete za den větší vzdálenost než pěšák, kromě výhodnější rychlosti má oproti autu i další výhodu, nesedíte jako v akváriu za sklem, vše kolem je vám bližší, je to bezprostřednější.

Jak jste se seznámili a jak dlouho spolu cestujete?
M: Seznámili jsme na kongresu k výročí narození Komenského v březnu 1992, oba jsme tam byli jako studenti univerzity na povinné brigádě. Naše druhé rande o pár týdnů později už bylo na kole.

Objeli jste na kole celý svět, co vás k tomu vedlo?
L: Času je málo, svět je veliký, míst, která jsme na kole chtěli navštívit, bylo hodně a o prázdninách – protože oba jsme původem kantoři – bychom to všechno objíždět nezvládli, snad bychom to ani nestihli. Tak jsme jednoho dne ta místa pospojovali a vznikla cesta, která je až na 2-3 drobnosti totožná s tou, kterou jsme po třech letech v květnu 2005 úspěšně zakončili.
M: Vyjeli jsme 1. 5. 2002 z obory Hvězda v Praze a vrátili se tam přesně za tři roky, 1. 5. 2005, najeli jsme 68 175 km. Projeli jsme 34 zemí a všechny kontinenty – Evropu, Asii, Austrálii a Oceánii, Jižní Ameriku, byli jsme s koly i v Antarktidě, Severní Ameriku, Afriku a na závěr ještě jednou Evropu.

Možná vás naši čtenáři už znají z vysílání Radiožurnálu, kde se objevovaly pravidelné reportáže o vašem putování, co komunikace s redakcí - mail, mobil - v hůře "vybavených" oblastech?
L: Mobil jsme neměli, nemá cenu s sebou tahat mobil, když signál je jen tam, kde jsou lidé, kteří ten telefon vždy nějaký mají. Internet je dnes snad úplně všude. A v těch hůře dostupných, drsnějších končinách, třeba v poušti Gobi, v Austrálii, v Bolívii, tak tam si člověk to odtržení od civilizace tak nějak užívá, no a když se něco stane, musí si vystačit sám.
M: Do Radiožurnálu jsme příspěvky telefonovali, když jsme potkali telefon. Někdy telefon prostě nebyl a my museli vydržet až do vybavenější, vyspělejší civilizace. Kromě toho telefonování jsme také psali články a vyšly nám i tři cestopisné knihy. Čtvrtý, závěrečný díl o Severní Americe, Africe a cestě domů Evropou jsme dokončili doma po návratu (bude se jmenovat Od vlků a slonů... hurá domů!).

Jak jste si poradili s případnými technickými problémy během cesty, byly nějaké?
M: Technika nás občas pozlobila, ale nic složitého, vždy jsme vše vyřešili sami či z pomocí místních mechaniků, kteří dokáží horské kolo opravit v dílně na chodníku. Defektů jsme měli pár – 132x jsme píchli duši. Každý jsme spotřebovali dvanáct řetězů a sjeli jsme osm párů plášťů. Další věci jako výměna přehazovaček, pastorků, přesmykače, trojpřevodníků, brzdových špalíků, tak to je zanedbatelné a přirozeně na téměř 70 tisících kilometrech nevyhnutelné.

Dostali jste se někdy do nějaké nepříjemné situace, kdy vás něco zaskočilo?
L: Tak třeba požár buše v Austrálii, když vám hoří za zadkem, najde se ve vás neskutečná síla a snažíte se ujíždět jako... jako o život. Pak to bylo drsné třeba v Gobi či v Bolívii – v poušti padesátikilové naložené kolo moc nejede a musí se tlačit, třeba i 18 km v kuse. Ale nedá se říci, že by nás něco vyloženě zaskočilo, snad jen zatčení v Číně, ale i to jsme tak nějak tušili, že musí v té nesvobodné zemi někdy přijít.

Co ponorková nemoc - nehrozila někdy?
M: Každý má někdy svůj den, ale v tom zásadním se, má-li expedice být úspěšná, musí všichni účastníci shodnout. A my se s Lucií vždy na všem podstatném shodli: kde se bude spát, kudy se pojede, kdy se bude zastavovat na svačinu, co se bude jíst, jaké se dokoupí zásoby. Před startem jsme se znali deset let, to je dost, ale přeci jen existovala obava, co když, co kdyby... Byli jsme spolu nepřetržitě tři roky, sedm dnů v týdnu, 24 hodin denně, stále spolu – a na nože to nikdy nebylo. Šlapali jsme třeba v padesátimetrovém rozestupu a tak se „vybublali“.

Nechyběla Vám někdy vana s horkou vodou, návštěva kadeřnického salonu atd?
L: Nejsme žádná čuňátka. Na zuby jsme pár kapek vždy měli, alespoň večer. „Sprchovali“ jsme se někdy dvoulitrovou pet lahví, úplně to stačí na spláchnutí celodenní špíny a potu. Když to šlo, stanovali jsme u jezera či řeky a lezli třeba i do třístupňové vody (do jezera Bajkal).

Na co nejraději vzpomínáte z téhle cesty - ať už v pozitivním či negativním smyslu?
L: Setkání s místními lidmi dokáží člověku dát hodně, např. když vás pozvou neznámí lidé k sobě na noc domů a vy máte možnost nahlédnout tak do jejich soukromí. Příroda je nádherná, třeba polární záře v Kanadě, Antarktida, vždy když člověk vidí divoká zvířata, to je pak člověku moc fajn. Negativních zážitků bylo za ty tři roky minimum, ale člověk na ně vzpomíná také rád, hlavně proto, že všechny dobře skončily – třeba noční sjezdy v hlubokém sněhu v Japonsku, nebo když jsme ujížděli před požárem buše v Austrálii, když nás zatkli v Číně, když jsme umírali v africké polopoušti kvůli nedostatku vody.

Plánujete nějakou další dlouhou cestu, co vás čeká v nejbližší době?
M: Právě jsme dokončili čtvrtý díl cestopisu z cesty kolem světa, který vyjde začátkem října. Momentálně plánujeme a absolvujeme besedy s promítáním. Na našich www.luciemichal.info jsou aktuální informace. A taky přemýšlíme, kam pojedeme dál, protože kolo jsme na hřebík rozhodně nepověsili.