Když se dnes člověk vydá na cesty, tak se, je-li dostatečně příčetný, samozřejmě pojistí. Protože komu by se chtělo platit ty nehorázné sumy, když si třeba v Německu zlomíte nohu? Už jenom rentgen se vám pěkně prodraží. A to nemluvím o „maličkostech“ jako je transport vrtulníkem. Ale jsou země, kde slovo pojišťovna ani neznají, lékař je „velká šaman v bílá plášť“ a před vrtulníkem je radno se schovat, neb je obvykle vojenský a někdo po vás z něj střílí. Kavkaz osmdesátých let byl přesně takovým místem.

 

 

 

Hurá do hor!
Psal se rok 1985, byla jsem rozverným a povětšinou nehorázně zdravým dítkem a rodiče se rozhodli, že tentokrát se do kavkazské divočiny vypraví se mnou i s o dva roky mladším bratříčkem. V předchozích letech už řádný kus těchhle úžasných velehor prochodili, a tak vybrali oblast relativně bezpečnou a stálý „základní tábor“ v místní vesnici, hrdě se honosící turistickou ubytovnou. Skutečnost, že cizincům bylo přísně zakázáno se v těchto oblastech pohybovat bez průvodce a na většinu míst nesměli ani vstupovat, jsme jako obvykle ignorovali. Problémy s tím většinou nebývaly...

Krásnější než hory jsou jenom hory, kde člověk ještě nebyl
Hory si mě, stejně jako slavného ruského barda Vysockého, naprosto získaly. Výstup na čtyřtisícovku byl úchvatným zážitkem, monumentální štíty se vzpínaly k nekonečnému nebi, po kterém kroužili obrovští orli, a ticho rušily jenom hřmící laviny a divoký vítr. Kavkaz se mi zkrátka vryl do srdce. Naneštěstí se ovšem toho roku rozhodl se mi nepěkně vrýt i do paměti. Pravděpodobně za to mohla některá z místních specialit, ale můj jinak velmi stabilní stravovací systém se náhle vzbouřil a rozhodl se, že vyvrhne vše, co se v něm nachází. Všemi otvory.

Rychlá? Záchranná? Služba?
Po několika hodinách jsem byla na dně sil - vyčerpaná, dehydrovaná, s vysokou horečkou. Nezbylo než zariskovat a zavolat sanitku. Po několika dalších krušných hodinách RZta slavně dorazila. Rzí prokvetlé vozidlo nevlastnilo část podlahy, zato mělo na oprýskané kapotě nakreslený velký červený kříž. Naštěstí mělo čtyři kola a celkem funkční motor. Naneštěstí postrádalo tlumiče a pan doktor poprosil řidiče, aby jel opravdu rychle.

Konečně v nemocnici?
Jen částečné delirium mě pravděpodobně uchránilo od několikanásobného otřesu mozku a zlomenin - byla jsem tak vláčná, že jsem všechny karamboly a letecké manévry, které auto provádělo, přežila bez úrazu. Zato máma vyfasovala několik boulí a pohmožděnin a ke konci cesty byla zelenější než já. Mně naopak, ač je to nepochopitelné, vytřásání pomohlo. Když jsme dorazili do místní „nemocnice“, cítila jsem se natolik dobře, že jsem se dokázala při pohledu na zrezlou a tupou injekční stříkačku zděsit tak věrohodně, že jsem infuzní roztok raději dostávala po lžičkách.

Cesta zpátky
Těch pár hodin, kdy jsem se vzpamatovávala, stačilo mé matce k tomu, aby pochopila, že místní nemocnice zdraví nesvědčí. I Napoleonovi chirurgové zřejmě operovali v lepších podmínkách. Vyfasovali jsme tedy dvě lahve „fízáku“ s tím, ať ho pravidelně polykám, jakési prášky, a následně jsme byly odvezeny zpět. Tentokrát řidič nikam nespěchal, takže míra drncání nepřesáhla pro místní poměry obvyklou mez.

Šaman a kumys
Když jsme se zdárně vrátily z jámy lvové, okamžitě se mě ujaly místní babičky. A protože „šaman v bílá plášť“ je sice možná „velká šaman“, ale místní šaman je větší šaman, byla jsem usazena do sedla klidné kobylky a vyslána, opět v doprovodu mámy, do sousedního údolí. Kobylka drncala o poznání méně než sanitka a jízda na čerstvém vzduchu mi prospívala. Místní šaman - pastevec neurčitého věku s dlouhým prořídlým vousem - také působil věrohodněji, než pan doktor. A kumys - zkvašené koňské mléko - mi chutnal mnohem víc než fýzák. A světe div se, vyhovoval i mým vnitřnostem. A tak když jsme se večer vrátily, byl infúzní roztok potupně odstaven do kouta a čestné místo v mé léčbě získaly darované lahve kumysu. A místní šaman si udělal další zářez na své šamanské holi - zase toho „z města“ porazil!

Druhého dne jsem bez problémů absolvovala krátký výlet a o dva dny později jsem se radostně vyškrábala do sedla pod Elbrusem. Od té doby jsem Kavkaz navštívila ještě několikrát, ale na ten první pobyt dodnes vzpomínám nejčastěji...

Zažila jste na cestách nějaký úraz nebo nemoc?
V Čechách nebo v cizině? A jaké péče se Vám dostalo?
Musela jste na pohotovost?
Jezdíte do ciziny pojištěná?
Bolely Vás někdy na cestách zuby?
Musela jste se kvůli úrazu nebo nemoci vrátit?
Nebo Vaše karamboly dopady dobře a problémy se Vám vyhýbají?

Napište nám o svých zážitcích na redakce@zena-in.cz a nejlepší příspěvek odměna nemine!

Reklama