Na kaštany!
„Když je blbej na češtinu, ať je aspoň nejlepší ve sběru!“ zavelela paní u vchodu do činžáku a rozdala připraveným babičkám a dědům síťovky. Celá rodina pak zamířila do blízké aleje, kde dobře mířenými klacky zajistila nejen slušný výsledek do hošíkovy školní sbírky, ale i prořezání suchých haluzí, které zjara jistě pěkně obrazí.
Dobře si vzpomínám na svůj pytel čerstvě nasbíraných kaštanů... i těch, co ležely lesklé v kaluži pod stromem... jak pěkně prokvetl bílým mechem, než jsem si na něj po čtrnácti dnech vzpomněla. Moc mě zklamalo, když mě pak maminka ujistila, že tohle zvířátka chtít nebudou a paní učitelka také ne.
Když jsem tedy selhala v kaštanech, vrhla jsem se zjara na byliny. Pečlivě jsem si pročetla seznam rostlin, porovnala své šance v atlasu... a vyrazila jsem s Jitkou a Bárou na břízu, která se mi zdála v přírodě jasně vyznačená kmenem. Hned za naší čtvrtí jsme našly pěkný březový hájek. Drobounké listí však přibývalo pomalu. Naštěstí jsem brzo objevila u kmene některých bříz mladé pruty, které měly listí skoro stejné, ale rozhodně větší. Pytel se brzo dmul jak kozí měch, takže jsem radostně cválala domů s představou svého jména znějícího školním rozhlasem v souvislosti s pýchou školy a především hlavní cenou soutěže. A to jsem ani nezmínila speciální trhací grif, který mi umožnil nacpat pytel listím během necelé hodiny. Maminka na mě číhala ve sklepě se stolem pokrytým novinami, protože o další plísňovou zahrádku neměla zájem. Vítězoslavně jsem vysypala na plochu obsah svého pytle, který vypadal jako by prošel alespoň dvěma ze čtyř kravích žaludků, a rychle vyšlo najevo, že to nejen není k sušení, ale že to není ani bříza.
Poslední šanci jsem dostala s papírem. Znamenalo to ponořit se do sklepa a obří hromadu papírového odpadu protřídit, trochu poskládat a svázat. Proč jsem to tam srovnané nedávala hned? Musela jsem staré noviny a krabice do bedny házet až z nejvyššího schodu? Asi musela. Moji mega hromadu jsme s rodiči nakonec zredukovali do celkem běžné otýpky. (Zítra můžeš vzít další, jak bys to táhla do školy?) Cestou jsem potkala ještě pár dalších zoufalců, kteří v podzimní slotě táhli s pytlíkem na bačkory i krabici Květů a Pochodní. S lýkovým provázkem zařízlým v dlani jsme došmajdali až do šatny, kde pan školník posílal zpátky k rohožce bláťáky a vážil přinesené papíry. Jako dnes vidím, jak za skleněnými dveřmi hlavního vchodu dobržďuje auto pana Kavalce a Milanův tatínek nese na váhu obří krabici firemních materiálů. Ten rok moje jméno četli ve školním rozhlase. V souvislosti s rozlomenou lavičkou v šatně.
Třídím, ale nesbírám. Pánbůh mi to oplatí na dětech. :o) Jestli se jednou moje děti zapojí do akce SBĚR, udělám to jako naši. Je dobré vědět, že když něco nechám v mokru ležet, zrezaví to, zplesniví nebo si to někdo vezme. A práce kvapná – málo platná. Ovšem Milan Kavalec... ten asi bude učit děti něco jiného. :o)
Nový komentář
Komentáře
átéčko: kaštany si někteří lidé dávají pod poštář ve víře, že když tam máte tolik čerstvých kaštanů, kolik je vám let, tak že vám pomůžou k lepšímu zdraví. Dva kaštany v kapse, když je můžete nepozorovaně žmoulat v ruce, zas odbourávají stress.
My si sebereme jen pár na ozdobu,nebo děláme něco do školky.
Žábina: Nejde ani tak o to, co děti musí, ale že se učí, proč se sbírají byliny a třídí odpad...
átéčko:
...Každý máme nějakého koníčka...
Mě fascinují důchodci, sbírající kaštany. Běhají, předhánějí se, tahají plné tašky. Jedné paní jsem se zeptala, k čemu jí to je.
A ona mi odpověděla : "je to tak pěkné lesklé..."
.....a je to zadarmo.
Ještě dodala, že si je nechá doma, než zplesniví. , pak je vyhodí....
Jako děcka jsme sbírali hluchavky, jitrocel, šípky, a myslím i bezinky. Moje děti už nesbíraly nic, leda právě na nějaké to pracovní vyučování nebo výtvarnou výchovu - barevné listy, kaštany, větvičky... Ale nějak si nepamatuji, že by se soutěžilo...
Kaštany jsem sbírala maximálně pro sebe na várobu zvířátek. Ale papír jsme museli nosit, soutěžilo se, první tři třády dostaly peníze (závratných 300, 200, 100 korun podle pořadí) a vítěz navíc dort. Vím, jak mě štvalo, když jsem se táhla do školy s desetikilovým balíkem novin, vracela jsem se, abych pomohla ještě sestře s tím jejím, a pak jsem viděla jak spoustě děcek vozí tatínkové autem hromady papíru z kanceláří. Samozřejmě vyhrávali - aniž by se museli toho papíru sami dotknout, rodiče posbírali, rodiče zařídili, rodiče odvezli. Dodnes jsem přesvědčená, že to nebylo fér a že to škola měla zakázat, když se vyhlašovala soutěž. Ve čtvrté třídě mě to začalo štvát, tak jsem přestala schraňovat papír pro školu a začala ho házet do kontejnerů na tříděný odpad, které se na sídliště postupně objevovaly.
Mé prarodiče taky moc bavilo sbírat bez černý a hluchavky
...a my jsme byly se ségrou pravidelně nejlepší ve třídě...
hmmm, ty "ledové v bílé čokoládě" jsou fakt ke kafíčku vynikající
(ale ne moc často, jsou dost sladké). Ale jinak já i můj malý syn zbožňujeme sbírání kaštanů. Úplně celý září, když nějaký najde...
Jirika: nejenom prolezacky, spoustu dalsich veci. My dostali na tabor (deti toho za rok nasbiraly fakt hodne
) takove jakoby rohoze. Byli jsme vazne nadseni... poprve jsme se ten rok nerachali cely tabor v bahne
Ťapina: me ty flasky seslapnute drzi, asi neumis spravne slapnout
Já mám ráda kaštany čokoládové
Jirika: Jenže flaška bez víčka nedrží sešlápnutá, takže zabírá víc místa v kontejnerech
Tak nevím, kde je ta ekologie. To by nešlo, aby si ta firma odebírala víčka až ze sběrných míst?
Jirika: Jinými slovy soutěží tatínci. A děcka, co fakt sbírají a doma poctivě šudlají ušpiněná víčka utřou....
Jenže to pak už není o výchově k ekologii, ale o výchově ke hledání cestiček, jak se vyhnout práci pomocí "kámošů".
Meander: "Já vím".
Ve sběru papíru jsem vyhrávala, protože otec dělal v podniku, kde o kartonové krabice nebyla nouze a vozil toho do školy plný auto. Párkrát jsem byla i upozorněna, abych "příští měsíc" nic nevozila, že papír není už kam dávat.
).
Na kaštany jsme jezdili do kaštanové aleje. Otec si tam "skokem" ze stromu přivodil vyvrácený rameno a zničil pásek u nových hodinek. (nosí je dodnes
A žaludy nám máti zatrhla po prvním pokusu o sběr. Byly červivé a do rána se nám po bytě promenádovaly davy hbitých červíků.
A ještě si pamatuju, že sběr bylin skončil u hluchavek. Kvítek byl zespod sladký a tak jsme seděli na louce, krafali a cumlali hluchavkový květ.
Pajinka: mně vrtalo hlavou, proč jinak celkem ležérní tmaví spoluobčané, kteří se přes rok prací nepřetrhnou, obléhají duby a sbírají žaludy jak o život. Uvažovala jsem, jestli se to dá nějak přepálit, pražit či co, až jsem si dodala odvahy a zeptala se z okna snědé paní, na co ty žaludy sbírají. Odpověděla mi, že pro prasátka - divoká, že prý to od nich vykupují myslivci! Je hezké dívat se, když někdo usilovně pracuje. Aspoň pár dní v roce
Ťapina: Jednou jsem dostala medaili za třetí místo ve sběru, protože babi to jeden rok docela bavilo. Pak ji to bavit přestalo a bylo zle. Dokonce jsem dostala poznámku 'Olinka letos nesebrala ani gram bylin!' Máti odpověděla 'Já vím.'
my právě sbíráme kaštany a žaludy a dvakrát za rok papír - se divím, kde toho lidé tolik berou, my se řídíme heslem - není důležité vyhrát, ale zúčastnit se
Ťapina: taky tak:-) před nástupem na střední školu jsem nesehnala žádnou brigádu - ani mne nikde nechtěli, když mi nebylo 15 - tak jsem sbírala bylinky a posílala do sběrny a vydělala jsem si nějakou kačku
Já jsem byla párkrát mezi prvními ve sběru pomerančové kůry, ačkoliv jsem v životě nepozřela pomeranč. Nevím, kde to naši brali
Ale pak jsem byla hotová babka bylinkářka, sběrem do školy to začalo a potom, když už to po nás nechtěli, tak jsem lezla celé léto po loukách, sušila, a nosila to do sběrny za peníze. To byl můj první samostatný výdělek