Každé prázdniny k nám jezdí „lufťáci" na letní byt. Na zbohatnutí to není, spíše poznám lidi, popovídáme si s nimi a hlavně byteček není prázdný, netrpí prázdnotou.
Zatím jsme měli veliké štěstí na hosty. Pouze jedni hosté nám udělali velkou škodu.
Lidé jsou různí: hovorní, zamlklí, příjemní a milí, namyšlení... A o jednom z nich vám povím.

Přijeli z Prahy, perfektně oblečení, vizáž paní jak na módní přehlídku, nosánek trošku výš... Krásné auto.
Přivítala jsem je, zavedla do bytečku, řekla co a jak, popřála krásnou dovolenou i počasí.
„Tady máte své soukromí, které vám nemíním rušit. Však na poličce máte mapy, různé prospekty, ale pokud chcete vědět něco více, klidně vám povím, dejte vědět. "
Paní o nějaké povídání nestála, dávala to pořádně najevo, ale pán byl zvědavý a příjemný, opak své paní.
Nakonec večer přišli oba. Měla jsem napečené tvarohové koláčky, uvařila dobrý bylinkový čaj, jídlo sbližuje, a seznamovala je se zajímavostmi Hostýnských hor, kterým podle názvu vévodí svatý Hostýn.

Povídala jsem jim o historii sv. Hostýna, jak to bývávalo, když ze starého nádraží chodila procesí po staré cestě a u každého svatého obrázku, visícího na kmeni stromu, se zastavilo a zpívalo... Zřejmě jsem povídala jako dobrá vyprávěčka. Odešli dost po půlnoci. :-)
Na druhý den se vydali na svatý Hostýn. Prý půjdou pěšky. Svezla jsem se po nich očima a zastavila se na úplně nových botaskách, které měla paní.
„Vy jdete v nových botách? Máte je rozchozené? Takto si můžete odřít nohy do krve a nedojdete..."
„Paní, kde vy žijete, přece nepůjdu v obnošených botách! To mně společenské postavení nedovoluje!"
Pomyslela jsem si jen, kdo chce kam, pomozme mu tam... Když jsi hrdopýšek, buď jím, však ti sklapne.
Svědomí mně nedalo a ještě jsem dodala: „Pokud budete mít potíže, číslo na mě máte, přijela bych pro vás autem."
Moje tušení, že si paní odře nohy do krve, se potvrdilo.
Odpoledne volal pán, jestli bych pro ně mohla přijet autem. Přijela a zhrozila se.
Paní si na Hostýně boty, které dřely a tlačily, vyzula, nohy natekly a paní botasky už neobula. Koupila si žabky,ale stejně měla i chodidlo dost otlačené. Zavezla jsem ji na pohotovost, kde ji ošetřili, a přivezla je „domů".

Večer paní doslala velké horečky, které trvaly tři dny. Půjčila jsem jí svá pyžama, další deky, připadala jsem si jako samaritánka. Vzala jsem si i dovolenou, ošetřovala a chodila kolem ní. Pána jsem poslala po okolí, ať má z dovolené alespoň něco, domů nemohli a hlavně nechtěli. Když se paní po třech dnech ulevilo, „vyšlo zase sluníčko". Chodila pouze v pantoflích a žabkách, nohy ofačované jako válečný veterán. Projeli trošku Moravu, prý další dovolenou přijedou opět, aby stihli, co zmeškali.

Paní při odjezdu bylo velice trapně. Poděkovala se slzami v očích, nic nehrála, v její kůži bych nechtěla být. Omlouvala se, že se povyšovala nade mne... Určitě mi to říkala od srdce, protože žena z lepší společnosti se jen tak nesníží...
Další prázdniny skutečně přijeli, paní měla sice boty nové, ale rozchozené, a nachodili dost kilometrů.
Co ještě dodat? Jsou našimi přáteli, jezdí k nám na chatu a předávají ji ještě v lepším stavu, než v jakém byla, když přijeli.
Letos strávili na chatě víc než měsíc a udělali hodně práce. Je to pro ně jiné, než když jsou celý den zavřeni v paneláku.
Buďte pohodoví a laskaví k druhým, vyplatí se to.

arjev

Tak to je opravdu hezký příběh. Děkujeme za příspěvek a budeme se těšit na další...

A co vy, ženy-in? Taky jste si někdy zničily nohy na túrách? Jaké to mělo následky a jaká chyba tomu předcházela?

Reklama