Bylo léto po státnicích a já si naordinovala dva měsíce volna. Jak jsem se tak poflakovala rodnou Kutnou Horou, narazila jsem na plakáty, které vyzývaly k účasti na natáčení německé verze pohádky o Sněhurce.
Touha po nových zážitcích mě dovedla na konkurz. Naštěstí se ode mě nevyžadovaly žádné herecké schopnosti. Musela jsem zvládnout pouze dva banální úkoly. Změřit si krejčovským metrem proporce a stát rovně před fotografem. Tak málo stačilo k tomu, aby se mi otevřely dveře do vzrušujícího filmového světa.

Vybrali mě!

Vybrali si mě na jeden natáčení den, kterému předcházela zkouška kostýmů. No, oblečení dvorní dámy jsem si upřímně představovala trochu jinak. Asi by nemělo zavánět a být samá díra. Ale co už, v davu se to nejspíš ztratí.   

Zázemí měl štáb v místní základní škole a sraz na natáčení byl v 6:30 ráno. Po příchodu mě čekaly dvě fronty plné rozespalých tváří. Hezky pospolu zde stáli vesničané se šlechtou čekajíce až se uvolní místo v kostymérně a maskérně. Bylo mi sympatické, že nikdo nedělal rozdíly mezi urozenými a chudinou.

Když na mě přišla řada, nasoukala jsem se za pomoci kostymérky do své róby, dostala na krk několik ptačích per a pokračovala do maskérny. Na námitky, že pěšinka uprostřed hlavy mi vážně nesvědčí, nebyl brán zřetel. Vedení chce, aby to tak měly všechny dámy a basta.

Úsměv mi moc dlouho nevydržel. V pozadí je vidět snídaňové zátiší.

Příprava všech dvořanů a venkovanů trvala asi dvě hodiny. Vzadu na dvorku, kde se čekalo, byl přichystán vůz s cateringem. No ne, to je ale milé překvapení! Jala jsem se obhlížet místní nabídku. Ale chyba lávky. Jak jsem záhy zjistila, tento vůz byl určený výhradně pro skutečné herce. Komparzistům rozdávala párky statná žena za rohem.

S díky jsem odmítla, protože jsem snídala už doma. A to byla jedna ze zásadních chyb, které jsem se toho dne (když odhlédnu od skutečnosti, že jsem se vůbec zúčastnila) dopustila. Pokud se chystáte do komparzu, pamatujte si, že nabízené jídlo se neodmítá. Snadno se může stát, že potom už vám dlouhé hodiny nikdo nic nenabídne. Berte všechno a pokud to jde, klidně si přidejte.

Ó, té to ale sluší...

Po několika hodinách čekání, než do školy dorazí skuteční herci, jsme se ve špalíru konečně vydali na místo natáčení. Skoro už to vypadalo, že se bude konečně dít něco zajímavého. Ale už po několikáté tento den jsem se zmýlila. U kaple, v níž se točilo, jsme si opět jen posedali na lavičky (případně na zem) a čekali, až se objeví hlavní postavy pohádky – Sněhurka, princ a trpaslíci.

A protože ve filmovém světě není nic v logickém sledu, pro dnešek přišla na řadu závěrečná scéna celé pohádky, a sice korunovace Sněhurky královnou. Odpoledne následovala ještě scéna, v níž je Sněhurka malé děvčátko.

Celý zbytek dne se potom dá shrnout jen pár slovy – vedro, nekonečné čekání, bolavé nohy a hlad. Stále jsme chodili do kaple a z kaple a mezi jednotlivými záběry byly i hodinové prostoje. Buď Sněhurka zapomněla text, nebo se princ divně tvářil, nebo potřeboval režisér najít další úhel, nebo bylo třeba přestavit kamery, nebo si zlá královna roztrhla šaty. Asi nás chtěla naštvat!

A my, dvořané i vesničané, jsme pořád dokola předstírali že ácháme a ócháme nad Sněhurčinou krásou, když sestupuje po schodech, a jsme dojatí, když ji princ políbí. To, že drtivá většina z nás stejně nebyla v záběru, je pro tuto chvíli jedno. I tak se z nás produkční snažila dostat maximum. I herci museli scény několikrát opakovat, ale alespoň se střídali, v pauzách si hověli na pohodlných křesílkách ve stínu a měli k dispozici občerstvení.

Komparzista, ten tvrdej chleba má

Komparz seděl na tvrdých lavicích a občerstvení tvořil barel s vodou. Kolem druhé hodiny následovala pauza na jídlo. Servírovaná krmě sice nebyla nejhorší, ale porce byly dosti malé. Po jídle se pokračovalo až do devíti. Asi v osm hodin, kdy už jsme hromadně zmírali hlady a vypadalo to, že celé království zasáhla morová rána, přinesli asistenti štábu pytlíky s houskami a balené šunky a sýry. Strhla se mela. Znaveným komparzistům se vlila nová energie do žil a začal čilý výměnný obchod, během něhož se směňovala šunka za sýr a naopak.

Když produkční konečně oznámila konec, popadla jsem své o číslo menší boty do ruky a úprkem se vydala ke školní budově. Do kostymérny jsem vtrhla, jako kdyby v ní rozdávali něco zadarmo. Co nejrychleji jsem se dostala z upoceného kostýmu, vystála si frontu na těch pár stokorun, které byly za natáčecí den, a vydala se domů s tím, že u filmu už mě nikdo nikdy neuvidí. No, snad jen kdyby točil DiCaprio. To bych asi zvážila. 

Vyzkoušela jsem za vás i další věci:

Reklama