Foto: Shutterstock
„Moji rodiče nikdy nešli pro ránu daleko. A když jsme se sestrou zlobily, tak se u nás i hodně křičelo. Vždycky jsem věděla, že já to tak nechci. Bití mi přijde ponižující a dítěti se tím akorát dává signál, že když se mu nebude líbit, jak se někdo v jeho okolí chová, tak ho může praštit. To je přece hrozná hloupost,“ myslí si Lada.
Jenže teorie je jedna věc a praxe druhá. Přestože Lada už v těhotenství přečetla několik knížek o výchově a o tom, jak se mají dětem věci s trpělivostí vysvětlovat, teď není schopná tyto rady uvést do praxe. Zjistila, že jí k tomu chybí notná dávka trpělivosti.
„Dceři je dva a půl roku a asi během posledních šesti měsíců začala být hodně tvrdohlavá a neposlušná. Když se jí třeba snažím jen obléknout, abychom mohly jít ven, je z toho půlhodinový cirkus, po kterém jsme obě úplně zpocené. Snažím se ovládat a vysvětlovat, ale dost často se mi stává, že mi bouchnou saze. Každý den se totiž opakují ty stejné situace, kdy dcera dělá, co nesmí a odmítá dělat to, co je potřeba,“ svěřuje se Lada.
Mladá maminka přiznává, že se neudrží a skoro každý den na svou dceru zařve. A dokonce začala dělat i to, co pro ni dřív bylo nepředstavitelné – plácá ji přes ručičku nebo přes zadek.
„Často si ulevuju i sprostým slovem. Každý den začínám s tím, že dneska už se mi to nestane. Nějakou dobu se držím, ale dříve nebo později vybuchnu. A nedaří se mi řídit žádnými radami, jako je počítání do desíti, nebo že se mám jít na chvíli zavřít do vedlejší místnosti. Je to mžik, kdy jakoby ztratím kontrolu nad svým chováním. Určitě nejsem schopná dceři nijak ublížit, ale i tohle mě mrzí. Potom se jí vždycky omluvím, ale chtěla bych se takovému chování vyhnout úplně,“ uzavírá Lada.
zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
O vyjádření k příběhu jsme požádali Kristínu Pelikánovou. Terapeutku, psychoterapeutickou poradkyni, lektorku a členku Feministické terapie, (pelikanovakristina.cz).
Lada si uvědomuje, že dělá něco, co se jí příčí a chce to změnit. Nabídla bych ji bych jí, že se můžeme bavit o tom, co netrpělivost vyvolává. Může se jednat o vztek, stres, rychlé osobní tempo/hyperaktivitu,...Pokud by Lada měla zájem, mohly bychom hledat techniky, které jí v těchto situacích pomůžou. Ne každému stačí počítat do deseti a technik je naštěstí hodně. Dále bych se pokusila o to, aby si Lada vymyslela svůj plán jak toho, co zrovna chce/potřebuje docílila jinak, respektive tak, aby byli všichni spokojeni a nikdo si nemusel nic vyčítat.
Pokud by Lada chtěla, můžeme se taky bavit o jejím dětství, kde se fyzické tresty a křičení vyskytovalo. A to je bezesporu dlouhodobé téma.
Mohu doporučit sledovat na Facebooku nebo Instagramu Centrum Locika, kde se dají najít konkrétní a přehledná doporučení.
Nový komentář
Komentáře
Dobrá rada nad zlato . . .
Já osobně si myslim že řvát na dítě je to nejhorší. Zakřičet se má jen v krizové situaci. Treba když chce vběhnout na silnici. A úplně nejhorsí je když dítě zlobí a dostane na zadek a pak se mu máma omlouvá. To musí mít v hlavě zmatek. A nakonec si tim zlobením může zajišťovat tu pozdější pozornost mámy.
Mám 4 děti. Neschvaluji bití. Ale na druhou stranu mám pocit, že si dnešní ženy představují, že musí být s dítětem kamarádky. Pak nemají vůbec žádný respekt. Děti je neposlechnou. Děti potřebují autoritu a důslednost, a hlavně vychovávat. To je totiž hlavní úkol rodiče. Dokud tohle nepochopí dnešní maminky, budu stále vídat děti, které si dělají co chtějí (leckdy je to až na hraně bezpečnosti), a za nimi je zoufalá trpělivě vysvětlující, až prosící maminka, kterou dítě zcela ignoruje. Sama jsem byla u nás v domě několikrát svědkem, kdy nezvedené dítě do mámy mlátí, nebo kope. A maminka vysvětluje tichým hlasem, že ji to bolí. Na různých fórech občas čtu zoufalé rodiče, stěžující si, že je jejich dítě neposlouchá, a čím je starší, tím to má horší důsledky. Moje děti věděly, že když zvýším hlas, je to průšvih. A občasjsme v legraci říkali, že když maminka zařve, strachy uklízí i děti u sousedů... nikdy se mi ale nestalo,aaby na mě moje děti venku řvaly, neposlouchaly, nebo mě mlátily a kopally. Zkrátka, svoje děti miluju,ale nebyla jsem jejich kamarádka,ale máma
Poradkyně za jedna.