Můj zážitek až tak nezapadá do každodenních probouzecích rituálů, ale musím se přiznat, že mě spolehlivě rozesměje, kdykoli si i po létech na něj vzpomenu.
Každé ráno mě budil vlezlý zvuk digitálního budíku, který jsem měla nejednou chuť rozšlapat. O to víc jsem si užívala sobotních a nedělních rán, kdy jsem mohla trošku lenošit.
Jedno ráno mi však nebylo souzeno. Vzbudil mě Petr, cloumal mým ramenem a se šíleným výrazem v obličeji mi říká: "Dělej, vstávej, něco se děje. Dělej."
V bytě bylo ticho jako v hrobě, všichni spali, tak jsem se nechápavě zeptala, co že se to vlastně děje.
Petr se rozhlížel, jakoby hledal mimozemšťany a pak mi povídá: "Nevím, ale na budíku je SOS". V tu ránu jsem byla dokonale probuzená a řehtala jsem se na celý panelák. Na budíku totiž bylo 5:05.
to se vážně stalo :-))?! Vím, že rozespalý člověk je schopný vidět skoro mimozemšťany, ale SOS na budíku - to nemá chybu :-).
Nový komentář
Komentáře
To bych padla
můj muž jeden čas děsně chrápal, v té době byla naše nejmladší ještě mimčo, který bylo závislý na dudlíku a když mu v noci vypadl, tak pak prořvala zbytek noci, takže jsem byla pořád v pohotovosti
jednou jsem s ním v noci třásla, bo chrápal jak starej fofr a on mi rozespale povídal: koukáš, jestli mám dudlíka?
Umřela bych smíchy