Dáváte svému účtu zabrat víc, než snese? Přemýšlíte o přivydělání si? Po večerech, nocích, víkendech či prázdninách? Nebo byste rádi, aby se váš potomek začal konečně podílet na svých nemalých výdajích, ale obáváte se ho vyslat do džungle známé jako brigády, příležitostné práce?
Ať tak či onak, něco málo týkající se právě zmíněného naleznete v následujícím dvoudílném článku, třeba se vám mnou popsaná zkušenost bude hodit. A nebo třeba taky ne.
Ještě než stačilo zaschnout kulaté razítko na mém maturitním vysvědčení, měla jsem v ruce vyjádření o přijetí na vysokou školu. A jediným šrámem na tomto luxusu, který mimo jiné znamenal čtyři dlouhé měsíce sladkého nicnedělání, byl ten fakt, že jsem neměla ani na slanou vodu.
Bylo třeba jednat. A tak jsem se zapsala v pracovní agentuře a přijala první pracovní nabídku, se kterou přišli, rozhodla jsem se nebýt vybíravá a zkusit vše. Další den jsem nastupovala.
Skladnicí nebo lépe logistickou pracovnicí
Převlékáme se a fasujeme boty s ocelovou špičkou – bezpečnostní nařízení: To kdyby nám na nohu při vší smůle spadla těžká paleta! Uvnitř betonové krychle, až po strop naplněné krabicemi všech velikostí i tvarů, to žije, jako by snad před chvilku neodbila osmá ranní. Rádio hlasitě vyhrává.
Všechny brigádnice musí projít kanceláří skladu, kde pracují jediní dva muži v celém tomto mega komplexu. Snad zahnáni do kouta ženskou přesilovkou a zároveň nadšeni svým místním absolutistickým kralováním, pokouší se o humor, o humor nebezpečně hraničící se sexuálním obtěžováním. „Tak jaképak to máme dneska spodní kalhotky?“, ptá se jeden z nich – asi padesátník – mladé podsaditější slečny se silnou vrstvou neuměle naneseného make-upu. Ta, po celý den opařená nečekanou otázkou, kterou mylně a nezlomně považuje za vážný flirt, mu po skončení pracovní doby tajně dává na desku stolu lístek se svým jménem a telefonním číslem…
Učíme se fungovat na place, zapracováváme se. Ze začátku nás kontrolují skladnice zaměstnané na plný úvazek. Zmatená stojím uprostřed nekonečných regálů. Bylo mi jasně řečeno, že objednávku mi musí podepsat odbarvená paní v modrých montérkách. To chápu. Ale která? Kolem mě jich pobíhá snad patnáct a na všechny stručný popis do puntíku sedí!
Během dvou hodin se z nás stávají plnohodnotné pracovnice skladu: Umíme brilantně složit papundeklovou krabici větší i menší, podle objednávky ji naplnit ze skaldových zásob – v hantýrce se tomuto úkonu říká picking, vystlat bublinkovou náplní, zabalit, převázat, vytisknout adresu i odnést na paletu, kde pak čeká na svou expedici. V deset je přestávka na svačinu, v poledne na oběd, během kterého se vyptávám blondýnek v montérkách, jak dlouho tu už pracují. Přirazí mě ke zdi nečekanou odpovědí: Čtrnáct let!
Sečteno a podtrženo:
O pár korun za hodinu víc, než je minimální plat, vcelku pohodová práce a vstřícný personál, když se tedy povznesete nad kancelářské fórečky dvou postarších kohoutů. Sice je nutné brzké vstávání, ale o to dřívější vás čeká návrat domů. Je dobré počítat s tím, že alergici špatně snášejí agresivní vůni kosmetických výrobků a každý nový zaměstnanec má problémy s bolestivými záděrkami na prstech u rukou, které zapříčiňuje celodenní práce s tvrdým papundeklem.
Existují dvě slabiny této brigády: Nikdy dopředu nevíte, kolik bude na skladě přijatých objednávek, takže nelze dopředu určit, zda skončíte ve dvě nebo v pět – placeni jste od hodiny, a otázkou taky je, jak dlouho vydržíte nezmagořit z rutinní práce.
Pokojskou uprostřed tygrovaného plyše
V osm ráno se hlásím na recepci několikahvězdičkového hotelu na okraji centra Prahy, bude ze mě pokojská! Tentokrát fasuji volné černé šaty a jsem přiřazena jako pomocnice na jedno z mnoha pater nevzhledné růžové budovy. V půl deváté se začíná s úklidem. Nesmíte to ale brát zase tak doslova…
Později dopoledne, potom, co jsem nadšeně pozřela všechny možné chuťové kombinace jako plátkový ementál, smažená vajíčka a našlehanou čokoládou, se učím, jak dokonale natáhnout prostěradlo, úhledně složit peřinu či vycídit koupelnu, aby na kachličkách nebyla vidět ani kapka. Čas příjemně ubíhá, hlavní pokojská mi líčí, jak se jednou ročně celý hotel zavře a nastane týden generálního úklidu, kdy se sirkou s vatou omotanou kolem hlavičky čistí celé hodiny spáry mezi kachličkami.
O peníze, které nechávají zahraniční hosté na rozestlaných postelích pro pokojské, se se mnou dělí rovným dílem: tedy podle ní rovným dílem. Nechce si nechat vymluvit, že padesát korun, které si nechává ona, se nerovná sedmi dolarům, které dává mně, a to ještě s omluvou, že neví, co s tím. Nakonec sama uklízím luxusní eňo ňuňo apartmá, celé epesně vyvedené v tygrovaných motivech, jen z okna není nic vidět – inu, tak trochu nepromyšlená architektura.
Na oběd se scházíme zase v jídelně, obložených talířů přibylo, zase si dáváme do nosu – jak jen se zastavit v požírání všech těch delikates, když je to zadarmo? Poslední zbytky eidamu, šunky a salámů si pokojské odnáší pro své psí miláčky. Vracíme se na patro, luxuji dlouhatánské chodby, právě ubytovaná americká skupina si opakovaně žádá o další a další polštáře, za každý nový donesený mi dávají dolar, učím je, jak si česky objednat pivo. V půl třetí odpoledne je douklizeno. Sedíme v šatně pokojských a čteme si – máme osmihodinovou pracovní dobu, a to i za předpokladu, že už není co na práci…
Finální zúčtování
Jako druhá – pomocná – pokojská jsem měla v dobrém hotelu v Praze minimální hodinovou mzdu plus tuzéry od hostů, které vůbec nebyly k zahození. Ti také často nechávali na pokojích vtipné dárky: whisky, co se jim nechtělo vozit zase zpět domů, čokolády, nové silonky nebo dokonce letní šaty či kabelku se vzkazem, že se jim ani jedno už bohužel nevešlo do kufrů. Když připočtu, že jsem k platu dostala pozdní snídani a oběd, že nešlo o stresující práci a že poslední dvě hodiny pracovní doby jsem si četla, byl to dobrý flek pro studentku, co si chce přivydělat a nepřetrhnout se.
Jaké to je být uklízečkou v moderním skleněném paláci manažerů nebo v noci doplňovat zboží v hypermarketu? Dozvíte se v příštím díle tohoto článku!
Máte dobré zkušenosti s brigádami? Nebo vás někdo v minulosti pěkně využil a ve vteřině se vyvlékl se svých povinností? A co zprostředkovatelské agentury? Pohoda jazz, nebo peklo největší?
Nový komentář
Komentáře
Jsem moc ráda, že já mám s letními brigádami mnohem lepší zkušenosti. Ze všeho nejlepší byla asi práce hostesky. Bylo to nejlépe placené a nejméně namáhavé (například v porovnání s prací servírky)
Nyotaimori: Jak vidno, dospělý očkovaný běloch se ani tam na dílně dlouho neohřeje
Nyotaimori: ty máš přehled
!
Nyotaimori: Redaktor opomněl na celkem důležitý fakt, a to, že takovou práci holt nejdou dělat lidé, kteří by se jako on mohli živit psaním do novin
gerda: Právě z doby, kdy jsem dělala brigádu na pokladně, mám vytrénované ucho na pípnutí kasy, takže já slyším, když mi něco napípnou dvakrát. A kontroluju lístek cíleně v takových případech, ještě jsem se nespletla
Meander: jj, to psal, že na přijímacím pohovoru byl jedenej čech. On se doslechl, že v takových továrnách hrozně zacházej se zaměstnancema, tak o tom chtěl napsat. Byla to docela síla, skoro si nemohli dojít na záchod, na svačinu, nic. Za mrzký peníz.
tatulah: Tam je takových firem, co dělají něco do aut, spousta. Ale většinou tam pracují Mongolové
femme: 19 to se divím, taky jsem brigádničila v pekárně, ale rohlík jsem pak nemohla vidět i měsíc potom
...na ten smrad z toho kynoucího pečiva jsem ovšem zapomínala dlouho
...nikdo ti to nikdy nevrátí
...abych nebyla nespravedlivá, tenhle popis sedí i na hodně chlapů
...toliko k usměvavému a dobře naladěnému úředníkovi
...a to, že většina lidí neběhla nejdříve na tebe
...jednou mi u kasy ječel nějaký Ital a vyhazoval pneumatiky z nakupního vozíku, do dneška nevím, co chtěl
...pak taky početné romské rodinky, které si naložily na pás většinu ze svého vozíku, ten zbytek se tam nevešel, a když jim po určité době markování přišla částka, kterou měli platit, jako dost velká, tak řekli, že dost, že víc peněz nemají...zaplatili a odešli...a mně zůstal zbytek na páse
...nebo ty cigánská paní, co mí vynadala do zlodějek, když tvrdila, že jsem jí namarkovala cigarety, ale nedala jí je, na což teda upozornila, když platila, a přitom tvrdila, že mě viděla, jak si je dávám pod stůl
...jj, pod stůl, ledaže bych je hodila na zem, protože stůl se skládat z desky, spousty kabelů a el. kasy
gerda: ohledně toho předání se o stovku...víš, co je to "rybička"...to je takový svinstvo, kdy si někdo příjde "rozměnit" a mění a mění, až ve finále zjístíš, že ti večer chybí 1000kč...kolegyni chybělo 10 000kč
Žábina: 48 co tě tu znám, tak mi příjdeš jako fajn ženská, ale na druhou stranu, taky nesnáším, když ke mně příjde ženská a aniž bych ze sebe dostala dobrý den, už řve, jako když jí na nože berou, posílá mě do všech možných i nemožných částí lidského těla (to bys nevěřila, kde já všude byla), mmch nejen lidského...a potom, co se dostatečně vyřve a otluče si podpatek o zem, je ochotná poslouchat a něco řešit
Kassy: to je fakt, poslouchat tu hudbu bylo za trest
Meander: nevím, jak se jmenuje (v M.L. je to Elektrometal, takže možná tak), na Borských Polích, dělají tam kabelový svazky do aut.
V době studií jsem vystřídala brigád několik. Prázdninové brigády v místní továrně, kde jsem pracovala jako písařka /záskok za dovolené/ byly celkem fajn. Potom se to rozhodli řešit bez brigádníků a zažila jsem tu nejhorší brigádu - holka pro všechno v kuchyni na horské chatě. Drhnutím podlahy počínaje, přes mytí nádobí, loupání brambor atd. Navíc tak mizerně placené, že jsem tomu nechtěla věřit. Když odečetli stravu a ubytování, měla jsem pocit, že budu ještě doplácet. 4. a 5. rok VŠ jsem dělala průvodčí na pražské tramvaji. Nebyly to snadno vydělané peníze - ranní vstávání, večer často přes půlnoc, ale vydělat se dalo. V jedné věci souhlasím s Julčou - jdete-li na brigádu a děláte práci pro abs. ZŠ, nikoho nezajímá, že končíte VŠ. Buď se s tím smíříte nebo tam nechoďte. Jste hodnoceni podle práce, kterou děláte. Jedině na tramvaji mě brali jako rovnocennou ostatním a to až poté, kdy jsem při určité příležitosti prokázala, že dovedu být stejně dobrá jako profesionální průvodčí /průvodčí, to nebylo jen prodávání lístků, ale také určité manipulace například na konečné, při zatahování apod./
Esterka: Ono asi doplňování zboží v hyper otročina je, s tím jsi musela snad počítat. Nebo myslíš, že tam chodí odpočívat? A tvoje vzdělání je určitě moc nezajímá, jsi tam na práci
tatulah: děti to mají na háku, dokud nepřijdu a místo řevu nezačnu šeptat
tatulah: Co je to plzeňská kabelárna?
nedávno jsem v nějakých novinách četla, jak se nechal reportér najmout do plzeňský kabelárny, to bylo teprv maso.
ona totiž ten balíček s masem měla v ruce dvakrát, toho jsem si taky všimla
já si nestihnu rovnat vše do tašek okamžitě po namarkování, když nakupuju sama...takhle k tomu došlo
gerda: já si kontroluju větší položky a tohle mne zarazilo, že byla stejná částka kousek pod sebou...všimla jsem si toho hned
jak píšu, kdyby řekla pardon, spletla jsem se...nejsem žádná megera, chápu že toho mají taky plný kecky za ten den
ale naštvalo mě její chování
gerda: to je neproveditelný, když si vezmeš kolik má taková matrace, min. 10 cm. To by museli spát na karimatce. No a hlavně špendlíky zavírací.
kareta: moji hoši maj pelechy, že bych blinkala. Nedávno jsem jim kupovala nový postele, nový povlečení a takový přehozy, protože nemaj v pokoji místo na sedačku, takže se přes den válej na posteli. Naivně jsem se domnívala, že si ráno ustelou, přehodí přehoz... depa! Radši k nim nechodim.
gerda: Možná to stornovat nemohla. Třeba tam, kde jsem dělala já, mohla storno dělat jenom hlavní pokladní nebo její zástupkyně. Když se člověk překlepl, šlo to zrušit jenom než namarkoval další položku. Tím se ta předchozí uzavřela a na storno se už musela volat hlavní pokladní, což docela zdržuje. Sice to bylo proti předpisům, ale když byly velké fronty, řešily jsme to tak, že jsme prostě tu částky z hlavy odečetly od celkové ceny nebo v hotovosti vrátily, zapsaly si kód, schovaly si účet a všechna storna se dělala na konci směny.