Dáváte svému účtu zabrat víc, než snese? Přemýšlíte o přivydělání si? Po večerech, nocích, víkendech či prázdninách? Nebo byste rádi, aby se váš potomek začal konečně podílet na svých nemalých výdajích, ale obáváte se ho vyslat do džungle známé jako brigády, příležitostné práce?

Ať tak či onak, něco málo týkající se právě zmíněného naleznete v následujícím dvoudílném článku, třeba se vám mnou popsaná zkušenost bude hodit. A nebo třeba taky ne.     

Ještě než stačilo zaschnout kulaté razítko na mém maturitním vysvědčení, měla jsem v ruce vyjádření o přijetí na vysokou školu. A jediným šrámem na tomto luxusu, který mimo jiné znamenal čtyři dlouhé měsíce sladkého nicnedělání, byl ten fakt, že jsem neměla ani na slanou vodu.

Bylo třeba jednat. A tak jsem se zapsala v pracovní agentuře a přijala první pracovní nabídku, se kterou přišli, rozhodla jsem se nebýt vybíravá a zkusit vše. Další den jsem nastupovala.   

Skladnicí nebo lépe logistickou pracovnicí

Brzy ráno hromadný sraz na stanici metra Opatov. Panelové sídliště kolem nás se ospale nutí do pohybu a my ve firemním mikrobuse uháníme za Prahu, do skladovacích prostor nejmenované kosmetické firmy.

Převlékáme se a fasujeme boty s ocelovou špičkou – bezpečnostní nařízení: To kdyby nám na nohu při vší smůle spadla těžká paleta! Uvnitř betonové krychle, až po strop naplněné krabicemi všech velikostí i tvarů, to žije, jako by snad před chvilku neodbila osmá ranní. Rádio hlasitě vyhrává.

Všechny brigádnice musí projít kanceláří skladu, kde pracují jediní dva muži v celém tomto mega komplexu. Snad zahnáni do kouta ženskou přesilovkou a zároveň nadšeni svým místním absolutistickým kralováním, pokouší se o humor, o humor nebezpečně hraničící se sexuálním obtěžováním. „Tak jaképak to máme dneska spodní kalhotky?“, ptá se jeden z nich – asi padesátník – mladé podsaditější slečny se silnou vrstvou neuměle naneseného make-upu. Ta, po celý den opařená nečekanou otázkou, kterou mylně a nezlomně považuje za vážný flirt, mu po skončení pracovní doby tajně dává na desku stolu lístek se svým jménem a telefonním číslem…

Učíme se fungovat na place, zapracováváme se. Ze začátku nás kontrolují skladnice zaměstnané na plný úvazek. Zmatená stojím uprostřed nekonečných regálů. Bylo mi jasně řečeno, že objednávku mi musí podepsat odbarvená paní v modrých montérkách. To chápu. Ale která? Kolem mě jich pobíhá snad patnáct a na všechny stručný popis do puntíku sedí!

Během dvou hodin se z nás stávají plnohodnotné pracovnice skladu: Umíme brilantně složit papundeklovou krabici větší i menší, podle objednávky ji naplnit ze skaldových zásob – v hantýrce se tomuto úkonu říká picking, vystlat bublinkovou náplní, zabalit, převázat, vytisknout adresu i odnést na paletu, kde pak čeká na svou expedici. V deset je přestávka na svačinu, v poledne na oběd, během kterého se vyptávám blondýnek v montérkách, jak dlouho tu už pracují. Přirazí mě ke zdi nečekanou odpovědí: Čtrnáct let!

Sečteno a podtrženo:

O pár korun za hodinu víc, než je minimální plat, vcelku pohodová práce a vstřícný personál, když se tedy povznesete nad kancelářské fórečky dvou postarších kohoutů. Sice je nutné brzké vstávání, ale o to dřívější vás čeká návrat domů. Je dobré počítat s tím, že alergici špatně snášejí agresivní vůni kosmetických výrobků a každý nový zaměstnanec má problémy s bolestivými záděrkami na prstech u rukou, které zapříčiňuje celodenní práce s tvrdým papundeklem.

Existují dvě slabiny této brigády: Nikdy dopředu nevíte, kolik bude na skladě přijatých objednávek, takže nelze dopředu určit, zda skončíte ve dvě nebo v pět – placeni jste od hodiny, a otázkou taky je, jak dlouho vydržíte nezmagořit z rutinní práce.         

Pokojskou uprostřed tygrovaného plyše

V osm ráno se hlásím na recepci několikahvězdičkového hotelu na okraji centra Prahy, bude ze mě pokojská! Tentokrát fasuji volné černé šaty a jsem přiřazena jako pomocnice na jedno z mnoha pater nevzhledné růžové budovy. V půl deváté se začíná s úklidem. Nesmíte to ale brát zase tak doslova…

Už za dvě hodiny, v půl jedenácté, je přestávka na svačinku. Švitořící a dobře naladěné pokojské se scházejí v jídelně, navzájem si chválí načechrané trvalé, vyprávějí o svých manželech a psících, zatímco debužírují – jsou nám totiž dány k dispozici obložené talíře, který byly připraveny, ale nakonec nebyly použity na snídaňové švédské stoly pro hotelové hosty.   

Později dopoledne, potom, co jsem nadšeně pozřela všechny možné chuťové kombinace jako plátkový ementál, smažená vajíčka a našlehanou čokoládou, se učím, jak dokonale natáhnout prostěradlo, úhledně složit peřinu či vycídit koupelnu, aby na kachličkách nebyla vidět ani kapka. Čas příjemně ubíhá, hlavní pokojská mi líčí, jak se jednou ročně celý hotel zavře a nastane týden generálního úklidu, kdy se sirkou s vatou omotanou kolem hlavičky čistí celé hodiny spáry mezi kachličkami.

O peníze, které nechávají zahraniční hosté na rozestlaných postelích pro pokojské, se se mnou dělí rovným dílem: tedy podle ní rovným dílem. Nechce si nechat vymluvit, že padesát korun, které si nechává ona, se nerovná sedmi dolarům, které dává mně, a to ještě s omluvou, že neví, co s tím. Nakonec sama uklízím luxusní eňo ňuňo apartmá, celé epesně vyvedené v tygrovaných motivech, jen z okna není nic vidět – inu, tak trochu nepromyšlená architektura.

Na oběd se scházíme zase v jídelně, obložených talířů přibylo, zase si dáváme do nosu – jak jen se zastavit v požírání všech těch delikates, když je to zadarmo? Poslední zbytky eidamu, šunky a salámů si pokojské odnáší pro své psí miláčky. Vracíme se na patro, luxuji dlouhatánské chodby, právě ubytovaná americká skupina si opakovaně žádá o další a další polštáře, za každý nový donesený mi dávají dolar, učím je, jak si česky objednat pivo. V půl třetí odpoledne je douklizeno. Sedíme v šatně pokojských a čteme si – máme osmihodinovou pracovní dobu, a to i za předpokladu, že už není co na práci… 

Finální zúčtování

Jako druhá – pomocná – pokojská jsem měla v dobrém hotelu v Praze minimální hodinovou mzdu plus tuzéry od hostů, které vůbec nebyly k zahození. Ti také často nechávali na pokojích vtipné dárky: whisky, co se jim nechtělo vozit zase zpět domů, čokolády, nové silonky nebo dokonce letní šaty či kabelku se vzkazem, že se jim ani jedno už bohužel nevešlo do kufrů. Když připočtu, že jsem k platu dostala pozdní snídani a oběd, že nešlo o stresující práci a že poslední dvě hodiny pracovní doby jsem si četla, byl to dobrý flek pro studentku, co si chce přivydělat a nepřetrhnout se.  

Jaké to je být uklízečkou v moderním skleněném paláci manažerů nebo v noci doplňovat zboží v hypermarketu? Dozvíte se v příštím díle tohoto článku!

Máte dobré zkušenosti s brigádami? Nebo vás někdo v minulosti pěkně využil a ve vteřině se vyvlékl se svých povinností? A co zprostředkovatelské agentury? Pohoda jazz, nebo peklo největší?