Myslíte si, že poznáte příležitost, která dělá zloděje? Já nikoli. Spletla jsem se dvakrát, dvakrát po sobě, dvakrát v obdobné situaci, shodou okolností na stejném místě...

Stalo se to na horách, kde rádi trávíme víkendy. První příběh se odehrál asi před měsícem. Scházeli jsme asfaltovou cestou z vršků dolů a na místě, odkud je nádherná vyhlídka po okolí, jsme narazili na hlouček lidí. Vypadali jako rodina (byly tam dvě dospívající „děti“) plus nějací jejich známí.
Zatímco já jsem se s dcerou zastavila a sbírala borůvky, manžel šel se čtyřletým synem směrem k vyhlídce, aby pokoukali po okolí. Takže se blížili k oné rodince. V tu chvíli jsem je všechny ztratila z dohledu. A v tu chvíli se to také stalo.
Milá rodinka manžela požádala, jestli by je nevyfotil. Dlužno dodat, že on si chvíli předtím sundal ze zad batoh, aby dal malému napít. Když ho poprosili, tak vzal do ruky fotoaparát a chtěl udělat snímek. Jenže v tu chvíli ho začali přemlouvat, aby šel blíž k nim, trochu doleva, pak zas trochu doprava, aby bylo vidět údolí za nimi a aby se tam všichni vešli a...

Manžel držel kluka za ruku, ale batoh už byl kus od něj. Což byla samozřejmě chyba.

Vzhledem k tomu, že to byla skupinka deseti, dvanácti lidí, kteří k sobě patřili i nepatřili, tak šlo těžko postřehnout, že ve chvíli, kdy můj muž koukal do hledáčku, zřejmě někdo od nich nepózoval, ale hrabal se manželovi v batohu a sebral mu doklady a peníze.
Naštěstí jsme to zjistili včas, a tak jsme zablokovali platební karty. Ale i tak to byla hodně nepříjemná zkušenost, byť dopadla relativně dobře. Celou tu situaci jsme poctivě rekapitulovali a vyloučili jsme, že by přišel o doklady, karty a peníze jinde. A vytrousit je nemohl. Když jsme to pak dodatečně rozebírali, tak jsme si uvědomili, že tuhle skupinku jsme na stejném místě viděli tak dvě hodiny předtím, než nás požádali o fotografování. Stáli na stejném místě, takže zřejmě vyhlíželi oběť, kterou oberou. My jsme zrovna stoupali nahoru. Těžko říct, jestli jsme byli ten den jediní...

Do obdobné situace jsme spadli před týdnem.
Tentokrát jsme jeli autem dolů, lilo jako z konve a najednou se před autem vyloupli dva manželé (?) ve středních letech a požádali nás, jestli bychom je nesvezli do města. Sedli si dozadu, kde měl můj muž batoh. A jelo se.
V tu chvíli, možná díky tomu, že ono okradení na stejném místě bylo ještě živou událostí, mne napadlo, že si vlastně člověk koleduje o průšvih, když nechá bágl se vším všudy nezodpovědně vzadu. Ta paní se dokonce nabídla, že batožinu vezme na klín. Pravda je, že na podlaze jsme měli krabice, takže to znělo logicky. Nechtěli se mačkat, silnice je samá zatáčka...

Nebudu vás napínat. Zavezli jsme je až před dům, protože jsme to měli stejně při cestě. Byli velice vděční a zvali nás na kafe a buchty. Samozřejmě, že nás neokradli. Přitom měli tisíc příležitostí. No, vlastně jednu jedinou.
Celkem jsem se pak styděla, jak na základě jedné zkušenost je pak jeden podezíravý až hanba. Ale na druhou stranu si říkám, že určitá ostražitost je asi na místě. Vždyť - chybami se člověk učí...

Zkušenosti své dlouholeté přítelkyně zaznamenala

         
Reklama