Ale já jsem byla šťastná. Netrpělivě jsem otáčela stránky kalendáře a nadšeně jsem chystala výbavičku pro svou dceru. Co mě čeká, jsem absolutně netušila. Nebyl internet ani žádné mimino v rodině nebo v sousedství. Neměla jsem ani žádné těhotné kamarádky. Zdrojem mých informací byla objemná kniha Encyklopedie rodičovství, která se stala mojí Biblí. Mamka sice občas něco poradila, ale vlastně jsem ani nevěděla, na co se jí ptát. Prostě mladé trdlo. Strašně jsem se těšila na procházky s kočárkem a řešila jsem jenom to, abych moc nepřibrala.
Srážka s realitou byla nevyhnutelná a čekala mě už při samotném porodu, který byl dlouhý a dost strašný. Na jeho konci byla zavinovačka, ze které vykukovala svraštělá hlavička s nazrzlými vlásky. Rozhodně žádná nádherná panenka. Ale dobrý. Milovala jsem ji od první chvíle a nemohla jsem se na ní vynadívat. A těšila jsem se, až nás propustí domů.
Foto: Shutterstock
Jenže v ten den začala moje noční můra. Když jsme dcerušku položili do načančané postýlky s nebesy, začala řvát a nepřestala až do večerního koupání. V noci to docela šlo a moc se nebudila, ale přes den dost málo spala a pořád vyžadovala, abych ji nosila. V té době byly ještě látkové pleny, takže můj život se smrsknul na kojení, přebalování, máchání plínek, praní, věšení a žehlení, uklízení nebo nošení holčičky, která začala ječet okamžitě, co jsem ji položila do postýlky. Bylo to náročné a rozhodně jsem to nečekala. Byla jsem za chvíli jak mátoha a začala jsem se litovat, jak jsem dopadla.
Teprve po těch prvních dvou třech týdnech doma mi teprve došlo, jak moc se mi změnil život, a to definitivně. Že už nikdy nebude nic jako dřív, že se to nedá změnit, že dceru nikam nevrátím. Že jsem její máma a ona je na mě závislá. Že za ní mám zodpovědnost a už to tak prostě bude napořád. Měla jsem hořký pocit, že pro mě všechno skončilo. Připadala jsem si podvedená. Tohle mi přece nikdo neřekl! Jako bych to ani nebyla já. Za ty myšlenky se strašně stydím, ale dneska už vím, že napadají spoustu žen.
Litovala jsem, že jsem si pořídila dítě tak mladá, říkala jsem si, že jsem měla jít radši na potrat a že jsem si úplně zkazila život. Jednou jsem nesla ječící dceru v zavinovačce po schodech nahoru do ložnice a napadlo mě, jak jednoduché by bylo to všechno skončit. Prostě ten řvoucí uzlík hodit dolů z těch schodů. Byl by klid. Měla bych pokoj. Nikdy v životě bych to samozřejmě neudělala, ale hrozné bylo už jen to, že mě to vůbec mohlo napadnout! Tím asi moje poporodní blues vyvrcholilo a vlastně jsem se ani nikomu nesvěřila. Stejně tenkrát nebylo moc komu. Po šestinedělí se situace zklidnila, já jsem si najela na nový režim a začala zjišťovat, že život s miminkem je vlastně mnohem bohatší, než jsem čekala.
Táňa 47 let
Období těhotenství je sice krásné, ale po porodu mnohdy přijde silné vystřízlivění a uvědomění si, že už nikdy nebude nic jako dřív. Následný nával emocí a hormonů během šestinedělí je zkouškou psychické odolnosti nejedné maminky. Až 80 % maminek se potýká s nepříjemnými pocity, neví, co s nimi a stydí se za ně. Nejste v tom ale sama! Nebát se svěřit a říct si o pomoc je to nejlepší řešení nejen pro samotnou maminku, ale také pro dítě. Značka Sunar, se proto rozhodla v tomto tématu šířit osvětu a ukazovat mateřství bez příkras. Pro maminky i jejich okolí tak spustila web www.mamoubezprikras.cz, který pomůže se v tématu zorientovat a nasměruje na potřebnou pomoc.
Nový komentář
Komentáře
Paní asi žila někde jinde. Rodila jsem v roce 94 a jednorázové pleny byly zcela normálně.
Některé příběhy maminek mi nahání husí kůži.