Vážená redakce,

díky Vaší výzvě jsem si znovu zavzpomínala na svůj první den ve škole. Tehdy se psal rok 1977, a na přeplněném nádvoří moderní školní budovy v Praze na Jižním Městě se nových prvňáčků tlačily desítky, ne-li stovky. Podle vyvěšených seznamu prvňačků nás v tom roku bylo 8 prvních tříd po čtyřiceti dětech.

K tomu s každým prvňáčkem prvně vyrazil nejméně jeden dospělý doprovod a to nemluvím o starších dětech, kterým naše obrovské aktovky a mašle ve vlasech evidentně nepříjemně dokazovaly konec prázdnin. Tehdy jsem se těšila... tehdy ještě ano. Ale jen do té chvíle, než mě popadly dvě pionýrky v krojích a táhly mě kamsi do útrob pro mě neznámé budovy. Maminka se propadala někde v davu a já jsem propadala panice a dala jsem se do pláče.

Pionýrky mě posadily do šatny – pro mě to ale v tu chvíli byla jen drátěná klec - a řekly mi, že tady musím sedět a čekat. Bylo nás tam takových vyděšených mrňousků plná šatna. Tak jsme tam seděli dobrých 10 minut, pak nás zase horda pionýrů vystrkala ze šatny a nacpala nás do nějaké třídy.

Tehdy jsem byla přesvědčena, že jsem už nadobro ztracena, a že už maminku nikdy neuvidím. Potom ale přišla paní učitelka, usměvavá, postarší paní, která mi vysvětlila, že za chvilku zase půjdu za maminkou, jenom že mi teď dá nějaké pastelky a knížky a sešity a pak že zase půjdu domů.

Tak jsem se trochu uklidnila a skutečně, když jsem si sbalila všechno, co pro mě bylo nachystané na lavici, tak nás paní učitelka doprovodila do onoho vestibulu, kde nás už vyhlíželi rodiče. Maminka se ke mně hrnula,  a ptala se, kam jsem jí zmizela, že o mě měla strach. Já jsem samým štěstím, že jsem se neztratila, ani nemohla mluvit. Ale hlavně, že jsme se zase našly..:o). Tak to byl můj první školní den plný hrůzy. Naštěstí, moje děti mi při příchodu do první třídy žádní pionýři neukradli a se školou začaly celkem pohodové.

Všem prvňáčkům přejí šťastné vykročení a těm starším skvěle učitele a spoustu úspěchu.

Vladunka

TÉMATA:
DŮM A BYT