Johana působí sebejistě, přesně jako žena, která ví, co chce. Zároveň je však plná zvláštní křehkosti a vyzařuje z ní jemná ženská energie. V malém domku na okraji Prahy žije se dvěma malými dětmi a přítelem, který jí poskytuje zázemí. Nebo se o to alespoň snaží.

laz.jpg
Foto: Shutterstock

Je a není mužem mého života

„Strašně ráda bych řekla, že je Ota mužem mého života. Mám ho moc ráda a kluci ho milují víc než vlastního tátu. Když je vidím, jak si všichni tři rozumějí, pokaždé mě to zahřeje u srdce. Není to ale jen o hrách. Respektují ho a poslouchají o mnoho lépe než mě,“ vypráví. „Mně občas ujedou nervy, a to se pak všichni pakují. Křičím, až se sama sebe lekám. Mám náročnou práci a pod sebou tým lidí, proto si doma víc než cokoli jiného potřebuji hlavně odpočinout,“ shrnuje Johana.

Do stejné řeky (ne)vstoupíš

Ota je Johanin přítel už několik let, mezi kterými měl ale pár dvě delší pauzy. „Říká se, že do stejné řeky nevstoupíš, já tam ale vstoupila, a to opakovaně. Dvakrát jsme se rozešli, dvakrát k sobě vrátili. K radosti kluků a výhradám mé matky. Pokaždé to bylo stejné, na začátku krásné, ale v průběhu měsíců jsme vždycky narazili na tentýž problém. Nebo jsem spíš narazila já,“ přiznává mladá žena. „Ota je prima chlap, za kterým se otočí nejedna ženská. Prý tvoříme hezký pár… A asi ano. Skvěle nám to klape v posteli i s dětmi, rozumíme si také ve spoustě dalších věcí. To, co mě ale neskutečně vytáčí, je Otova laxní povaha. Pracuje, aby pracoval. Nemá žádné ambice a ve stávající práci ani možnost růstu. Vydělává o hodně míň než já, nic nezařídí, a než doma něco udělá, uplyne jedno roční období.“

Zasloužím si víc

Právě to byl vždy důvod, proč se Johana s Otou rozešla. „Mám někde vzadu v hlavě takový podivný nepokoj. Jako by mi stále něco našeptávalo, že si zasloužím víc. Že na mě někde čeká chlap, co mě a kluky zabezpečí, a já se už nebudu muset tak štvát. Nejsem kariéristka, ačkoli si to řada lidí myslí. Jsem obyčejná ženská, která by chtěla víc času na děti a domácnost. Ráda vařím a peču, pro své blízké bych se rozdala. A mimo to bych ještě moc ráda holčičku. To poslední by si přál i Ota – společné dítě. A jsem si jistá, že by nikdy žádné rozdíly mezi naším společným dítětem a klukama nedělal,“ vysvětluje Johana.

Co když na mě nikdo lepší nečeká?

„Jsou lepší a horší dny, ostatně jako v každém životě. Někdy si říkám, co pořád blbnu. Otu mám moc ráda a je nám spolu vlastně hezky. Až na to, že prostě nemá peníze a většinu táhnu já. Mluvili jsme o tom už tolikrát. A nikdy to nikam pořádně nevedlo. Vůbec nevím, co dělat. Nechci ublížit klukům, bojím se Otu ztratit. Zároveň si pořád tajně přeji potkat někoho jiného. Co když ale nikdo jiný – lepší – na mě nečeká?“ uzavírá Johana.

Čtěte také:

Reklama