Foto:Shutterstock

„Vždycky jsem byla docela skromná holka. Rodiče nikdy neměli moc peněz, ale zároveň jsme nemuseli počítat každou korunu. Občas mě ale rozčilovalo, že cokoliv jsem v dětství chtěla, to jsem prostě nedostala. Ať to byla drahá panenka nebo herní konzole. Místo toho jsem ale dostala třeba velmi drahé knížky, které byly třeba o umění. Ve stejné hodnotě jako má vysněná hračka. Nenáviděla jsem je, ale když už jsem je měla v knihovně a máma mi je nutila, začala jsem v nich listovat a nakonec se umění stalo mou vášní. Vystudovala jsem teorii a dnes pracuji v jedné galerii a aukční síni.

Při studiích jsem pracovala na brigádě v baru a zažívala si peklo. Nesnášela jsem slizké pohledy štamgastů a uráželo mě snad i to, když mi dávali vysoké dýško. Připadala jsem si jako jejich kurtizána a štvalo mě to. Jenže peníze byly potřeba, na bytě nás bydlelo pět a já jsem sdílela pokoj se svou kamarádkou. Byly to ale i tak hezké časy. Dovolená pro nás znamenala vzít si stan, lahev vína a jet k nějaké přehradě nebo kamkoliv do přírody. Oblečení jsem nakupovala v sekáčích a jídlo jsem dostávala od mámy a s kamarádkou jsme si vařily nějaké blafy.

Po úspěšném dokončení magisterského oboru jsem dostala práci a kamarádi si mysleli, že teď začnu být někdo. Jenže pro představu, pracovat v galerii opravdu neznamená vydělávat padesát tisíc měsíčně. Byla jsem ze začátku ráda za 23 čistého a po zaplacení nájmu mi toho zase až tolik nezbylo. Můj život se tedy nějak zvlášť nezměnil. Stále jsem všem říkala, že toho moc nepotřebuji, mluvila jsem o tom, jak je mi zle z konzumní společnosti a materialismu. Moje máma na mě byla pyšná a říkala, jak jsem hodná holka.

Vždycky, když jsem potkala nějakého kluka, tak to byl typ člověka podobně smýšlející jako já. Jak se říká, vrána k vráně sedá. O to větší šok byl, když mě začal v práci uhánět Jiří, podnkatel, který v aukci vyhrál obraz od známého českého umělce, jež se tenkrát vydražil za 250 tisíc. Později přiznal, že na mě chtěl na aukci hlavně zapůsobit a udělat dojem. Asi si ale umíte představit, kolik musí mít člověk peněz, když chce zapůsobit tím, že si koupí obraz za čtvrt milionu. Chodil do galerie tak dlouho a naléhal, až jsem s ním začala chodit.

Nebyla jsem si však našim vztahem úplně jistá, přece jen přemýšlel o životě jinak než já. Hned po měsíci jsem s ním ale jela na dovolenou do Karibiku. Těžko se odolávalo, protože jsem byla nejdál v Itálii. Později se těžko odolávalo krásným značkovým kabelkám, šperkům a nakonec i jeho modernímu bytu. Kromě toho všeho byl a je Jiří neuvěřitelně hodný a cítím, že jsem se do něj zamilovala. Moji kamarádi však nemají pro můj nový vztah pochopení a sem tam se dozvím, jak mě někde pomlouvají. Dokonce i moje nejlepší kamarádka říkala, že jsem se změnila a nechala se pohltit blahobytem na úkor své osobnosti. To mě samozřejmě dohání k myšlenkám, jestli to, co dělám, je správně.

Opravdu jsem nikdy nebyla na peníze, ale teď nedokážu moc přemýšlet o tom, jestli jsem reálně šťastná nebo jde jen o pozlátko. Přijde mi však, že jsem kvůli Jiřímu přestala mít takový ten naivní pohled na svět. Vidím, jak funguje z hlediska bohatých lidí a nepřijde mi, že něčemu pomůžu, když si budu věci odepírat. Jen se bojím, že časem v důsledku přepychu opravdu přijdu o svou pověst hodné holky. Jenže otázkou je, jestli jsem jí někdy byla.“

Čtěte také:

Reklama