„Když jsem se přivdala do Prahy, naši z toho moc radost neměli. Věčné řeči o lufťácích jsem tedy nikdy neřešila, ani můj muž ne, ale teď už mě jejich předsudky pořádně namíchly. Kvůli tomu, že žijeme v Hlavním městě, od března nesmíme k rodičům na návštěvu. Mají totiž strach, abychom jim z toho údajného semeniště nemocí nepřivezli koronavirus. Prý můžeme být klidně nakažení a nemusíme o tom vědět,“ kroutí hlavou Pavla, která doufala, že se časem umoudří. Jenže jejich obavy i zákaz styku platí dál.
Foto: Shutterstock
„Rozuměla bych tomu, že se bojí nákazy, a proto nechtějí návštěvy. Jenže moje sestra s dětmi je u nich pečená, vařená. A to její děti chodí i do školky. To jim ale samozřejmě nevadí, protože ona bydlí taky na vesnici, kde nic takového údajně nemají. Je to vážně k smíchu, chytit to přece můžete kdokoli a kdekoli!“ zlobí se Pavla s tím, že její manžel už navrhoval nechat se testovat a dovézt rodičům výsledky. Bezúspěšně.
„Prý se můžeme nakazit až po testování. Jestli své uvažování nezmění, tak vnoučata už nikdy neuvidí. Pochybuji totiž, že ten obávaný virus kdy zmizí,“ dodává rozladěná Pavla.
Čtěte také:
- Už nevím, jak se zbavit tchyně, z koronaviru má legraci, zlobí se Jana (28)
- Sousedi nás vyhnali z naší vlastní chaty, stěžuje si Zuzana (48)
Nový komentář
Komentáře
Loool, tady se sešlo dokonce několik epidemiologů, to jsem velmi ráda. ;) Ještě, že vás máme. :D "Žádná epidemie nebyla", to si zapamatuji, až budu mluvit s kolegyní, které zemřela na coronu sestra. Anebo s italskou kamarádkou, které pracuje maminka jako zdravotní sestra v nemocnici a už držela za ruku několik starých lidí, kteří coroně podlehli. Že nikoho nakaženého nebo mrtvého neznají místní diskutující odborníci, ještě, bohužel, neznamená, že byla pandemie výmysl médií. Že vyvolávali paniku, to je pravda. Že na coronu zemřely tisíce a tisíce lidí, je pravda ovšem taky.
Podle mého za to může úspěšně vypracovaná a médii radostně udržovaná míra paniky. Už měsíce můžeme každý den číst koronavirové zpravodajství, počty nemocných i mrtvých, a samozřejmě že Praha má nejvíc - v uvozovkách - nemocných i mrtvých, z toho prostého důvodu, že je tady taky nejvíc lidí na jedné hromadě. Což ale naprosto neznamená, že je tady taky největší nebezpečí. Naopak bych řekla, že se nakazit můžou venkovani, kteří se bez zábran druží mezi sebou, což se v Praze moc nevidí.
Kromě toho také proběhlo v médiích spousta článků o tom, jak se místní venkované bouřili proti turistickému ruchu a div nelynčovali obyvatele měst, kteří měli tu drzost přijet na vlastní chatu nebo chalupu. Drzost je opět v uvozovkách. Já se nedivím, že slabší kusy podlehly a nechaly si namluvit, že Praha je strašlivě promořená a mrtvoly zde leží na chodníku... velmi bych si přála, aby se na celou tuhle bojovou hru už zapomnělo a život se vrátil do normálních kolejí. Ve všem a všude. Žádná epidemie nebyla, a už ani nebude. 90% všeho divadla kolem toho bylo právě než divadlo. Nemuselo to být. Ale to se teď už těžko napraví - škody zejména v myšlení lidí jsou nedozírné, viz tento článek. No co už, tak bych tam holt nejezdila, no. Však je to jejich škoda, že nevidí vnoučata. Upřímně řečeno - bylo oč stát? Ty velké rodinné sešlosti a nedělní obědy? 
Mně by to nechybělo.
Je mi 68 .Žádnou roušku jsem dosud nekoupil.Pani mi je vnutila na Poště.Jinak kus šátku.Dříve.Celej život na čerstvém vzduchu,každej den česnek apod.Prymulu a jemu podobné nakopat do zadku.
Generace nás padesátníků a výš to odnesla. Do důchodu v 65 letech, postarat se o rodiče i pomáhat dětem a přitom být v plném nasazení v zaměstnání. Usmívat se, protože jinak je nám vyčteno, že jsme negativní. Zvládat to psychicky i fyzicky. U nás na menším městě je čím dál více parte naší věkové kategorie - infarkty, rakoviny, sebevraždy. Doba je pro nás velmi, velmi náročná.
To mí rodiče karanténu nepochopili dodnes. Na začátku jsem jim udělala přednášku o tom, že nebudu jezdit tak často ( jezdila jsem pravidelně 3x týdně), ale jak budou cokoliv potřebovat, ať volají. Už za dva dny volala maminka, kde jsem, že se neukážu. Moji přítomnost si pojistila potřebou léků, které jsem nemohla zajistit a přivézt najednou ale postupně, od každého lékaře zvlášť a některé jsem nemohla získat elektronicky ale osobně vyzvednout recept (obsahující opiáty). Tatínek nikdy nevydržel dlouho na jednou místě a pocit omezení ho velice dráždil, takže ve svých 88 letech a přes moje námitky, si sám jezdil pro kdejaký šroubek a sazeničku. ovšem věci do domácnosti nebyly dost chlapská záležitost a nesnížil by se něco koupit. Všechny práce kolem pole zůstali na mě a stav trvá. Už to nezvládám. Jsem unavená víc psychicky než fyzicky a oni to nevidí. Neslyším od nich slovíčko pochopení a povzbuzení, jenom si stěžují. Teď mi ke všemu přibyl vnuk, kterému zavřeli natrvalo školku......
mladý by měli rodiče chápat a tolerovat jejich rozhodnutí , a ne se hned urážet , měli by se spojit jinak a těšit se , až se uvidí opravdu . virus tu navěky nebude , ale pochroumané rodinné vztahy díky takové blbosti by jim navěky zůstaly. Chápu, že nemají strach od druhé dcery bydlící na vsi , je tam přeci to riziko menší.
No tak ať jedou k manželovým rodičům. Nebo má paní obavy, že její rodiče nebudou chtít vnoučata na prázdniny ?
Nechtějí, tak nechtějí. Respektovala bych to. Pak ale ať nefňukají, až vnoučata opravdu už neuvidí....