Ono se to krásně říká „láska překoná všechno“, ale leckdy to není tak snadné realizovat jako vyslovit. Někdy řešení skutečně není. Anebo je, ale je o oběti…

O vztah jsme málem přišli

„Všude je chleba o dvou kůrkách,“ říkala jsem si, když jsem se stěhovala do Varnsdorfu. Plná optimismu a víry jsem opustila v Praze všechno, co jsem měla ráda, a dokonce si pamatuji, že mi některé z vás říkaly, že to zase nebude tak snadné, jak si myslím.

A já myslela, že to zbytečně hrotíte.

Měla jsem svého milovaného člověka a svaté přesvědčení, že mi to k životu absolutně stačí a že nic není důležitější.

Ano, není nic hezčího než milovat druhého člověka a být s ním denně, ale dnes, po více než dvouleté zkušenosti říkám: „V mnohém jste měly pravdu.“

Není snadné jít a začít žít jinde.

Kromě toho na místě, které je na hony, ale skutečně na hony vzdálené od místa, kde člověk vyrostl, kde to miloval. Kde ho „zdravil“ každý kus chodníku. Kde měl přátele, kolegy, oblíbená místa, práci…

Není snadné ze dne na den přestat chodit mezi lidi, které má člověk rád a ke kterým přilnul.

Není snadné pohledem z okna doufat, že zítra to snad bude vypadat líp.

Není snadné zůstat sám, odkázaný jen na onu lásku, kterou zastupuje jen jedna bytost

Nemluvím o ponorce, hovořím o osamělosti a nainvestování veškeré energie do jednoho člověka, což je brzy velice náročné pro oba.

Skoro nám to za dva roky vztah zabilo.

Člověk nedokáže uživit lásku jen jednou věcí.

Je to asi tak stejné, jako by člověk miloval jedno jídlo, ale odmítl možnost jíst jiná. Jen z jedné věci vztah „živit“ nelze. Už jen vědomí, že prakticky není jiná možnost, je demotivující, neúnosná.

Takhle je to prima

Být tam, kde je mi dobře, dělat to, co mě naplňuje, být s těmi, které mám ráda, a ještě neztratit toho, koho miluji, žít ještě kvůli něčemu jinému než několika metrům domova, byť hezkého, necítit se jako ve škatuli a vrátit si do života i jiné hezké věci a podněty nešlo řešit jinak než obětí, a to na obou stranách.

Jsme spolu víc než od sebe. Vztahu to naštěstí pomohlo.

  • Můj domov je v Praze, v domečku se zahrádkou, kde pohledem z okna vidím květiny a krásné prostředí. Kde je práce, kterou mám ráda, a lidi, které potřebuji, přátelé, kolegové, obyvatelé… kde je Vltava, staré město, labutě a atmosféra historie, kterou miluju. Je to teď částečně i jeho domov.
  • Domov Radkův je sever, kde je jeho práce, jeho záliby, jeho možnosti… to, co potřebuje, aby se cítil naplněný a spokojený… je to částečně i můj domov.

V pondělí jsem doma v Praze, v úterý doma na severu, ve středu a ve čtvrtek doma v Praze, přes víkend zase na severu.

rNebo se v týdnu někdy nečekaně otevřou dveře v Praze a ON tam stojí s tím, že se mu prostě stýskalo… a kde je vzdálenost? NENÍ.

Snad je tohle spojení dvou domovů a tak diametrálně odlišných míst i energií cestou, jak vytvořit jeden.

Jeden velký prostor pro život, ve kterém ani jeden o nic nepřichází a kde se oba budeme cítit šťastní, protože to zase není tak velký kus světa, abychom se v něm nedokázali najít.

Ale bez rozumu, tolerance a hlavně ústupku a oběti na obou stranách bychom dnes byli každý jinde a žili ze vzpomínek, jak to bylo krásné, než... než se z toho stal pro jednoho ořezaný kus prostoru, malý ostrov, kde je jedná krásná květina a kolem nic, a to jak na rovině fyzické, tak i duchovní…

Díky Bohu za to, čemu se říká pochopení a tolerance, protože bez toho by ona cesta, jak z toho ven, zůstala uzavřená pro obě naše rodiny. A to asi napořád.

Já nemohu žít bez Prahy, Radek nemůže žít bez Varnsdorfu, ale oba bychom těžko žili bez sebe.

Tak měli jsme jinou možnost?

Reklama